Tom Hanks už nějakou dobu není takovou hvězdou, jakou byl před lety. Samozřejmě jeho jméno stále přiláká do kina diváky a je víceméně zárukou dobrého filmu (i když výjimky byly, jsou a nejspíš i budou), ale časy Forresta Gumpa a Zachraňte vojína Ryana jsou už zkrátka pryč. Soukromá válka pana Wilsona chtěla Hankse vrátit tam, kam podle mnoha lidí stále patří. Na absolutní vrchol. Ne ten komerční, ale umělecký a pokud možno „oficiální.“ Jednoduše řečeno – Hanks chtěl Oscara. Jak už jsme se však mnohokrát přesvědčili, kontroverzní téma, zkušený režisér a herecká elita nemusí být stoprocentní zárukou kvalitní podívané.

A bohužel to platí i tady, i když ne na první pohled. Charlie Wilson byl v osmdesátých letech jedním z amerických kongresmanů, ale od svých kolegů se v několika zásadních věcech lišil. Například tím, že si svoje postavení dokázal patřičně užívat. Kvalitní alkohol si vychutnával častěji, než by se na slušného politika slušelo, k drogám měl také celkem blízko a sexuální abstinencí rozhodně netrpěl. Byl to zkrátka tak trošku hajzlík, který věděl, jak si moc a s ní spojené peníze užít. Cynik Wilson však jednoho dne dostal příležitost vidět studenou válku – věc, kterou se tak nějak naučil ignorovat – z trochu jiného úhlu pohledu. Sovětská armáda začala okupovat Afghánistán a Wilson měl tu čest navštívit sousední zemi a vidět, v jakých podmínkách musí žít Afghánci, kteří měli to štěstí a stačili svou domovinu opustit. Charlie Wilson – flákač, alkoholik, playboy a sebestředný hajzl – se rozhodne s tím něco udělat a s pomocí velmi bohaté dámy Joanne Herring a zkušeného agenta CIA Gusta Avrakotose rozjede odvážnou akci, která nakonec zlomí vaz celému Sovětskému svazu.

Režisér Mike Nichols má s politickými filmy dost zkušeností a na zajímavé příběhy měl vždycky nos. V případě Soukromé války pana Wilsona to však vypadá, že se za kamerou moc nesnažil, ale o tom za chvilku. Popravdě moc nechápu, kam se poděl rozpočet 75 milionů dolarů, když téměř všechny záběry z války jsou dobové a ve většině ostatních scén lidé stojí (u těch výpravnějších scén chodí) a mluví. Ale to je koneckonců jedno. Soukromá válka pana Wilsona uběhne i díky střídmé stopáži příjemně rychle a Nichols se nepokouší hrát na seriózní notu za každou cenu. Ne že by člověk v kině prskal smíchy popkorn po svých sousedech, ale atmosféra filmu je rozhodně k divákovi „přátelštější,“ než by člověk od politického dramatu čekal.

Velkou zásluhu na tom mají herci. Role Julie Roberts sice patří spíš k těm menším (nenechte se zblbnout plakátem), ale Philip Seymour Hoffman odvádí svůj standardně vynikající výkon. I když na první pohled může jeho protřelý agent vypadat jako směšný tlouštík, je z něho cítit zkušenost a jistá síla a profesionalita. Nominace na Oscara je v tomhle případě rozhodně zasloužená, i když to možná zpočátku tak nevypadalo. Hlavní hvězdou tu však měl být bezesporu Tom Hanks, který prakticky nesleze z plátna. A tady nastal minimálně pro mě jeden obrovský problém. Asi tak od třetí minuty jsem si říkal „Hanks fajn, ale Bill Murray by mi do téhle role seděl mnohem víc.“ Hanksovi není moc co vytknout, v roli washingtonského frajera i politika urputně bojujícího za záchranu Afghánců je velmi dobrý a uvěřitelný a pochopil, že Nichols se nesnaží natočit za každou cenu nudnou rekonstrukci událostí z osmdesátých let, ale já osobně jsem si zkrátka až do konce říkal, že ten Bill Murray by byl přeci jenom o něco lepší volba (i když komerčně rozhodně ne).

Zásadní problém filmu je však ve scénáři, který by se dal odvyprávět jednou delší větu. Charlie Wilson je sebestředný hajzlík, který vidí utrpení lidí na druhém konci světa, to mu hne se svědomím a on se rozhodne s tím něco udělat. To je všechno. Scénárista Aaron Sorkin, který je zodpovědný mimo jiné za velmi povedené seriály Studio 60 on the Sunset Strip a politické Západní křídlo, se měl zkrátka víc snažit. O postavách se nic moc nedozvíme a nebýt dobrých herců, byl by to pro film opravdu velký problém. Díky uvolněnější atmosféře sice nuda dorazí jen málokdy, ale na druhou stranu vedle žánrově malinko podobného Obchodníka se smrtí je ze Soukromé války pana Wilsona cítit jistá neupřímnost. Ano, sympatické vtípky a slovní přestřelky mezi Hanksem a Hoffmanem fungují, ale jsou tu vlastně jen proto, aby se ve filmu vůbec něco dělo. Neobohacují příběh, prostě tu jsou, aby film neměl 70 minut. Nicolas Cage prodávající zbraně v Africe sice také hláškoval, ale rozhodně u toho člověk neměl pocit, že to dělá proto, protože nemá jako herec nic jiného na práci.

Soukromá válka pana Wilsona není špatný film, ale bohužel trpí tím, že její příběh je až příliš jednoduchý a spoléhá se na atmosféru, která je sice při sledování příjemná, ale rozhodně nezaujme natolik, aby si člověk návštěvu kina pamatoval déle než pár dní. Je to zkrátka stoprocentně funkční a zábavný film. Bohužel ale nemá nic, co by z něj udělalo film vynikající.

 p.s.: Vlasy Toma Hankse jsou tentokrát vyjímečně v pořádku, ale zase se ze řetězu utrhnul kadeřník Julie Roberts .