Letní měsíce většinou nebývají úplně doménou malých velkých filmů. Takových těch nenápadých indieček s miniaturním rozpočtem a žádnou velkou hvězdou, které vás musí oslnit čistě svým zpracováním a nápadem a pak taky stát na silném přesahu. Letošní léto ale naznačuje, že časy se možná mění, a zatímco řada blockbusterů jako poslední Mission: Impossible nás vyloženě zklamala (a v kinech navíc pohořela), debutový snímek režisérky Evy Victor, jenž po premiéře v Karlových Varech zamíří pod taktovkou Aerofilms do českých kin již tento týden, má všechny předpoklady k tomu, aby se vám zaryl do paměti jako jeden z nejlepších filmů nejen tohoto léta, ale vůbec celého roku.

Jméno Evy Victor bychom si pak nejspíš měli zapamatovat, jakožto režisérka, scenáristka a dokonce herečka v hl. roli má totiž vykročeno k tomu zaujmout i na cenách, a tak je celkem pravděpodobné, že o ní ještě dost uslyšíme. Podobně jako se to pár let zpátky stalo s Phoebe Waller-Bridge, když světu dala Potvoru. Také Sorry, Baby totiž předkládá docela seriózní komplikovaná témata nenásilnou a mimořádně komfortní formou, u níž se člověk zkrátka cítí dobře. Až bych se nebál to označit za nejvíc „safe space“ film o znásilnění, jaký kdy byl natočen. Jakkoli si nad tím možná bude někdo chtít odfrknout.

Příběh má každopádně epizodickou strukturu. V první kapitole se seznamujeme s hlavní postavou Agnes, její nejlepší kamarádkou Lydií (Naomi Ackie) a nenápadně se pomalu dostáváme ke zjištění, že se Agnes v životě stalo něco špatného. Další kapitola se pak vrací o pár let zpátky, aby nám tu věc ukázala. No a zbylé části už se zase věnují pozdějším obdobím, kdy se Agnes učí s těmi následky žít.

Důležité je, že v každé kapitole prakticky není hluchého momentu, vše je krásně organické, perfektně do sebe zapadá a vytváří pocit, jako byste se s Agnes a jejím okolím znali celý život. Tomu samozřejmě pomáhají nejen sympatické herecké výkony, zejména tedy Evy Victor, jejíž sarkasmus, suchý humor a celkový přístup k životu tahá snímek strašně nahoru, ale i samotná atmosféra filmu. Ta má totiž navzdory náročnému hlavnímu tématu blízko třeba k takovým Gilmorkám – ať už jsou to podzimní barvy, styl oblékání, citování známé literatury nebo právě ten specifický typ humoru.

Jak už jsem psal v prvních dojmech rovnou z Varů, je to zvláštní mix, který ale z nějakého důvodu funguje, ba co víc, je to něco, co si vás pravděpodobně na celém snímku získá nejvíc. V jeden moment trnete hrůzou z několikaminutové sekvence bez střihu, kde hlavní postava potom, co se jí stane ta zlá věc, není schopná ani mrknout, než se dostane domů, jenom abyste se o pár minut později smáli absurditě života a lidí, kteří jsou na stupnici empatie od 1 do 10 zaseklí někde na bodu mrazu.

Další ohromnou devizou snímku je ale taky schopnost Victor coby režisérky vystačit si s absolutním minimem. Když se například postava Agnes seznamuje s citlivým sousedem Gavinem (znovu skvělý Lucas Hedges), není to nikterak dialogově těžká scéna. Je to pár slov, během kterých se mezi řádky děje strašně moc. Na jedné straně to je humorná situace vzniklá z ničeho, na druhé je to dojemný moment sblížení, který později vede k něčemu většímu, a do toho tam taky je asi vteřinová dýka do srdce po úplně nevinné a zdvořilé nabídce, která ale v daném kontextu představuje spíš čirý teror.

A takových situací je snímek doslova plný. Ostatně na nich jeho druhá půlka doslova stojí, jako když se například Agnes po panickém záchvatu v autě zastaví, na okno jí zaklepe pán s tváří Johna Carrolla Lynche a vznikne z toho jedna z nepříjemnějších a hřejivě lidských konverzací, co jsem letos ve filmech zažil. Nebo když se Agnes objeví před soudem (jenž nijak nesouvisí s tím, co se jí stalo), a vznikne z toho úplně parádní pětiminutová vložka, kde se opět vystřídá hromada emocí a celé to působí, že to doslova vzniklo jen jako vzdání holdu Dvanácti rozhněvaným mužům (kteří běží zkraje filmu na začátku v televizi), protože Victor prostě „mohla“. Pomyslnou třešničkou je pak finální zdrcující monolog, kde se mísí smíření, varování, odhodlání i vůle činit svět lepším a celé je to přitom zabaleno do roztomilého povídání si s batoletem.

Přehrajte si trailer Je to tahle až nebývale působivá kontrola nad scénářem, jenž po celou střídmou stopáž 103 minut drží pevně pohromadě a zcela autenticky zachycuje trauma, přátelství i lásku, která mě upřímně na Sorry, baby fascinuje asi nejvíc. Když na to navážu znovu scénou zachycující tu traumatickou životní událost a srovnám to třeba se Sbormistrem, tak jsme se možná nedočkali tak explicitního vizuální podání, zde ostatně vše sledujeme z pohledu přes ulidi a vidíme jen dům a měnící se denní dobu – začne to příchodem a končí o několik hodin později nervózním úprkem – ty bezprostřední následky jsou ale naopak odhaleny zcela a bez příkras, čímž je emocionální dopad na diváky podle mě výrazně větší. A jak se vůbec něco takového stane, respektive rozebrání kultu osobnosti, zvládá na minimálním prostoru Victor stejně ne-li lépe.

I proto za mě z tohoto přímého srovnání vychází Sorry, baby o několik řádů lépe. Je to navíc suverénní režijní debut, který i po formální stránce na spoustě místech nadchne, a když si uvědomím, že jsem to viděl dvakrát během týdne a půl a pokaždé to na mě bravurně zabíralo, je zkrátka jasné, že tenhle film je v mnoha ohledech výjimečný. Snad si k němu tedy tu cestu najdete taky. Moc lepších feel-everything dramedií tady v poslední době nebylo.

Snímek jsem krátce probíral v posledním MZ Live: