O FILMU

Jméno Trumana Capoteho už filmová veřejnost nikdy nebude vnímat stejně. Phillip Seymour Hoffman s pískajícím hlasem a slizkým úsměvem talentovaného gaye vytvořil portrét Capoteho jednou provždy. Ostatně, nápodobně adaptace jedné z jeho novel, konkrétně Snídaně u Tiffanyho, na věčné časy vykreslila obraz Audrey Hepburn. Její eleganci si tentokrát propůjčila marnotratná slečna Holly Golightly, jejíž životní pouť pohání jediné přání – vzít si dobře situovaného manžela, který kolem sebe hází stodolarovky a dovolí tak Holly užívat si přepychu, bezstarostného popíjení, šperků od Tiffanyho i sluníčka, které září jen a pouze na smetánku. Romantika režiséra Blakea „Růžového pantera“ Edwardse je přitom typickým důkazem, že svět by byl o mnoho jednodušší, kdyby se věci v něm nazývaly pravými jmény. Řada z nás by nemusela dlouho váhat, zda je Holly opravdu ve své podstatě štětka, anebo jen zasněná naivka. Podobně jasně by zasloužila pojmenovat identita jejího obdivovatele Paula Varjaka, v jehož milostných avantýrách se taktéž projevují peníze. Na druhou stranu, Blake Edwards věří právě této neurčitosti a vykládá z ní pohádku, v níž Amor znovu zasáhl pár nešťastníků do srdce. A múzy? Ty se věnovaly Henrymu Mancinimu, který obdařil Snídani u Tiffanyho několika nestárnoucími hudebními motivy, které můžete znát i ze soundtracků k Minority Report nebo Elizabethtownu.

FOTOGALERIE