S filmy chválené a oceňované Małgorzaty Szumowske mám většinou problém. Po vcelku zdařilém Tělu jsem nepřišel na chuť obdobně velebené Tváři, jejíž zpracování atraktivního námětu mi přišlo až příliš povrchní a nenápadité. Ve srovnání s následujícím kouskem, sektářským Dalším jehňátkem, se však jednalo o masterpiece. Není proto divu, že jsem k dalšímu mysterióznímu dramatu se satirickými prvky přistupoval s určitou nedůvěrou – kterou se ve výsledku rozhodně nepodařilo rozptýlit.

Ukrajinského herce Aleca Utgoffa jste mohli zaregistrovat v seriálu Stranger Things, vedlejšími rolemi se snažil prosadit i v Hollywoodu (San Andreas, Mission: Impossible 5). Nyní si však připisuje jednoznačně nejvýraznější úlohu, v níž zdařile snoubí citlivost i nekompromisnost zároveň. Hraje ukrajinského maséra Zheniu, který emigruje do Polska a poněkud pokoutně začne masírovat (a tu a tam i hypnotizovat) obyvatele luxusního, leč sterilního satelitního městečka.

Společně s Zheniou, který nesleze z plátna, postupně navštěvujeme bizarní movité domácnosti, jež jsou sžírané svými specifickými trably: jedna žena zahání frustraci ze záletného manžela a nenaplněných ambicí v alkoholu; stárnoucí otec rodiny umírá na rakovinu, s čímž se odmítá smířit; rázná vdova stále v tichosti truchlí po manželovi; přestárlá primadona přizpůsobuje svůj život smečce pěstěných buldoků. Tyto postavy nemusejí řešit existenční starosti, přesto jsou prosyceny smutkem a žalem a nechtějí přijmout realitu svých životů.

Szumowska opět předkládá žánrový mix, kombinující absurdní komedii se satirickým ostnem a nádechy mysteriózna. Takové prvky od ní už známe, a tentokrát k nim nepřidává nic skutečně překvapivého, ojedinělého. Podání jednotlivých masérských seancí se navíc drží v odtažitém chladu, jen občas prolomeném zábleskem obskurního humoru. Panoptikum postaviček kvůli svému množství leckdy neopustí karikaturní obrysy, není čas ani snaha je pečlivěji vykreslit. Až příliš zjevně se totiž jedná o satirické rýpnutí do sociálních otázek současného Polska, což ostatně platí i pro uniformní vzezření zámožného předměstí.

Snímek pod povrchem nabízí řadu témat, jimž by se šlo důsledněji věnovat – například postavení ukrajinského emigranta v Polsku, kde je na příslušníky tohoto národa nahlíženo podobně přezíravě jako třeba u nás. Ačkoli tedy pilný a obětavý Zhenia přináší do života polských zbohatlíků prvek klidu, přesto se neustále nachází v kulturně podřízené pozici. Zajímavé, jistě, ovšem film si vystačí s tím, že motiv nadhodí ve dvou větách a dále jej nerozvíjí. Stejně jako v případě (ještě výrazněji nedotaženého) Dalšího jehňátka tedy Szumowska předhazuje divákovi nápady, s nimiž ale nechce důsledněji pracovat.

Ocenění si však zaslouží kamera, za níž (stejně jako v případě předchozích děl Szumowske) stojí Michał Englert, tentokrát dokonce evidovaný jako spolurežisér. Ve snových scénách, během nichž se masírované či zhypnotizované postavy ocitají v pomyslném lese, se ukazuje jak precizní Englertovo svícení a rámování, tak bohužel i nenápaditost a šablonovitost, kvůli nimž je vnitřní život jednotlivých postav až mdle totožný. Szumowska s Englertem dali dohromady pásmo podivných výjevů, jehož závěrečný apel související s klimatickými změnami je však stejně zmatečný jako vyvrcholení jednotlivých vztahových linií.