V dětství jsem Šmouly nenáviděl. Byl jsem z nich nervózní. Z toho, že jsou modří, že je mezi nimi jen jedna holka, že nosí jen kalhoty a že o nich zpívá Hana Zagorová, která mě jako malého děsila a ani teď k ní nemám úplně kladný vztah. Jejich filmový návrat, kdy se pokusili proniknout do světa živých lidí a trápili u toho Neila Patricka Harrise, mě zajímal asi jako to, jestli se dočkáme další série Soudkyně Barbary. A to samé bych mohl říct i o animáku. Ten ale nakonec příjemně překvapil.

Šmoulové: Zapomenutá vesnice: FOTOGALERIE

Nechci tvrdit, že tu máme film, kvůli němuž by u Disneyho měli začít být nervózní, na druhou stranu by bylo nefér cpát Šmouly vedle otravných volovin jako Pes ro(c)ku. Tenhle film je totiž vcelku zábavný. Pochopitelně za to může i krátká stopáž, ale hlavně se tvůrcům povedlo přijít s příběhem, jenž sice není zrovna objevný, ovšem umí strhnout. Ono totiž tohle jednoduché šmoulí putování z místa A na místo B, kde je pak velká bitva, nejen celkem pěkně vypadá, ale děje se v něm i dost věcí, kvůli nimž se budou v kině děcka bavit a dospělí snad ani moc nezatouží po spánku. 

O čem to celé vlastně je? Šmoulinka a její kámoši míří za zakázanou zeď, kde se skrývá nejen mýty opředená vesnice, ale hlavně les plný barevných stromů, divokých řek, podivných potvor a tajemství (inspirace Avatarem je celkem jasná). Možná to celé působí trošku kýčovitě, kouká se na to však hezky a vizuální nápady tvůrcům vydrží až do konce. A zaujme to zkrátka lépe než na to, o co se Šmoulové pokoušeli minule, když pobíhali po New Yorku. V tomhle na pohled nečekaně působivém a zábavném světě se navíc odehrávají celkem svižné akční scény, kterých není málo, a na těch 88 minut zábavy to tak akorát stačí. 

Přehrajte si trailer Stejně jednoduchý, nepřekvapivý a přitom funkční je tu i humor. Hrdinové jsou sice totálně jednorozměrní a asi dovedete odhadnout, jak se bude projevovat Silák, Koumák a Nešika, ale jsou to sympaťáci. A taky tu máme animovaného Gargamela, který se tu projevuje jako ideální padouch, jemuž se můžou prckové smát. Do značné míry za to nejspíš může i parádní dabing Jiřího Lábuse.

Víc by od podobného filmu nemohl očekávat ani ten největší optimista. Hezky to vypadá, rychle to utíká, vtipy nejsou trapné, a i když se občas střelí vedle, díky okoukaným, avšak pořád zábavným hrdinům a fajn dabingu je to nadprůměrně povedená rodinná zábava, které se tátové a mámy bát nemusejí. Po experimentech s hraným filmem Šmoulové takovýhle restart potřebovali. Není výjimečný, ani se o to nepokouší, ale to, co dělá, dělá dobře a poctivě.