Čekali jsme peklo. Dokonce jsem se i domníval, že na ně máme předepsaný nějaký vydatný recenzní hate, který stačí jen uhladit a publikovat. Ale v redakčním systému jsem nic nenašel… a Šmoulové si ho kupodivu ani nezaslouží. Modří drobečci, pro něž se stala otravnost definičním znakem, se totiž dočkali vcelku příznivého zhmotnění na plátně.

Šmoulové 3D: FOTOGALERIE

Dnes se filmové rodinné taškařice vyrábí jen jako merchandisingový trumf.Tahle uřvaná pakáž se vrací do první popkulturní ligy trochu zvláštní cestou. Nehraje se tu ani tak na nostalgii. Šmoulové prostě jsou reliktem minulosti, na který už většina diváků zapomněla. A když už si je z paměti někdo vyhrabe, bývá často průvodním znamením silný despekt (v Česku k tomu obohacený o sytou nenávist kvůli vražedným šmoulím songům, které znectily nejednu hitparádu). Film zkouší letitý fenomén vrátit do oběhu - a to hlavně z hlediska obchodního – uvolněnějším způsobem hrané a vcelku hravé reimaginace. A daří se mu, to lze vyčíst nejen z amerických tržeb.

Modří špunti se předvádí jako docela roztomilá stvoření, u nichž lze těžit z různorodosti charakterů i z náchylnosti k poměrně akčním řešení problémů. Zasazení 3D plastelíňáků do reálného prostředí je po trikové stránce velmi fajn a nepřestane překvapovat ani po vděčném „avatarovském“ úvodu okolo rodné vesnice. I v New Yorku se mají malí piškuntálové čile k světu (viz etuda v koupelně), takže i když většinou provádí věci veskrze dementní (tedy věci imponující šestiletým dětem), jejich vylomeniny, popkulturní narážky a ironické sebereflexivní poznámky, v nichž se sami Šmoulové děsí svých písniček a vzpírají popisu z Wikipedie, umí naplnit střídmou stopáž akceptovatelným materiálem.

Přehrajte si trailer Jasně, Neil Patrick Harris tu ztratil auru komediálního génia, protože najednou umí být trapný (a mezi trikovými panáky i nemotorný), Sofia Vergara z Modern Family byla zredukována na nesnesitelnou sirénu a Hank Azaria ve své gargamelovské kreaci přehrává tak zuřivě, že to občas zavání nějakou novou show Petra Novotného.

Ale zásadní bolesti můžou Šmoulové přinést jen těm, kdo se stále pohoršují nad faktem, že se dnes filmové rodinné taškařice vyrábí jen jako merchandisingový trumf. Jako obchodní artikl, na který se dají donekonečna zavěšovat další obchodní artikly. Andrej Tarkovskij a Federico Fellini tohle pro kinematografii určitě nechtěli. Ale sem jsme to prostě dopracovali.