Dospívání na polském venkově není žádný med. Spousta práce, málo zábavy, ale hlavně také hodně předsudků. Těm čelí i protagonista polského snímku, který se k nám dostává v rámci distribuční platformy Queer Kino. Dvaadvacetiletý Bartek (Jan Hrynkiewicz) žije se svou depresivní a alkoholickou matkou (Ewa Skibińska) na vcelku rozsáhlém statku, o který se musí starat. Jeho mladší sestra (Wiktoria Filus) utekla s přítelem za lepším životem do Norska, otec rodinu opustil už před lety. Aby Bartek utáhl hospodářství čítající i jeho milované koně, přivydělává si v místní hospodě. Navzdory snaze však do semknuté komunity příliš nezapadá.

Prvních pár desítek minut vlastně ani není Bartkova sexuální orientace tématem. Mladík se prostě jen snaží popasovat s nelehkou sociální realitou. Vše změní příjezd světáckého hudebníka Dawida (Paweł Tomaszewski), k němuž Bartek zahoří dosud nepoznaným citem. Štěstí zažívané při citlivě, leč živelně nasnímaných sexuálních scénách však nemůže trvat věčně, jelikož hodnoty a životní směřování obou mužů stojí v ostrém kontrastu. Anebo snad ne?

Bartek automaticky počítá s tím, že by se měl postarat o rodinu a zaplnit roli chybějícího otce, a to bez ohledu na vlastní pocity. Dawid, který z vesnice kvůli opileckému otci odešel už dávno, však díky zkušenostem ze západního světa ví, že se s podobně trudným osudem smířit nechce. Interakce Bartka s Dawidem, jeho matkou i další obyvateli vesnice jsou prokládány velkými celky v širokoúhlém obrazu, ukazujícím pospolitost i myšlenkovou uzavřenost jihopolské vsi, kde se rozhodně nic neutají. A my jako diváci hodinu a půl čekáme, zdali se sympatickými milencům podaří vymanit z okovů společnosti i vlastních mentálních konstruktů.

Distribuční materiály hovoří o čistokrevné queer romanci či „polské odpovědi na Zkrocenou horu a Dej mi své jméno“. To je vcelku adekvátní popis, ovšem o jakou odpověď se přesně jedná? Kdo viděl zmíněné dva snímky anebo méně profláklé kusy jako Na konci světa, Já, Simon či Utéct, nebude v podstatě ničím překvapen. Debutující režisér a scenárista Kamil Krawczycki si vybral silné, aktuálně rezonující téma, avšak zpracoval ho „pouze“ zcela kompetentně, ne však jakkoli výjimečně.

Šablonovitý ústřední vztah je ozvláštněn aspoň neotřelým důrazem na vztah Bartka s jeho matkou. „Nedovolím, aby ti někdo ubližoval,“ říká mu a vůbec si neuvědomuje, že mu svým odmítáním ubližuje nejvíc právě ona. Krawczycki upozaďuje očekávatelnou linku s vesnickými siláky, kteří se s přítomností gaye v komunitě nedovedou vyrovnat, naopak jako jádro problémů s předsudky v současném Polsku vyzdvihuje nepochopení v rámci rodinných vztahů. Životem zlomená Bartkova matka se pomalu propíjí ke stejně tragickému konci jako Dawidův otec, nad synem se však navzdory jeho péči o hospodářství pohoršit dokáže.

Šrouby utáhne i pozdější nečekaný příjezd Bartkovy sestry, avšak přesto se až do konce nelze zbavit pocitu, že snímek jen klouže po povrchu. Nerozehrává očividná témata nečekaným způsobem a spoléhá se spíše na poetiku zasněných pohledů obou hlavních hrdinů. Stejně tak i podzimní ladění přírody napomáhá smutné atmosféře bezvýchodnosti, ale opět je třeba se ptát – kolikrát jsme tohle už viděli?

Poláci mohou pravdivě odpovědět, že v jejich jazyce a prostředí se jedná o něco zcela unikátního. Tamější pozitivní přijetí je proto zřejmým důsledkem toho, že podobná díla chybí a je o ně zájem. Emancipační přidanou hodnotu nelze zlehčovat a možná bude podobně působit i na tuzemské publikum, jelikož i v naší kinematografii jsou (nekarikovaná) queer témata zastoupena spíše vzácně.