O snímku Sin Nombre vám mohl hodně napovědět už trailer. Debutující režisér Cary Fukunaga je v něm nazýván „jedním z nejvíce vzrušujících nových hlasů kinematografie“, což prokazují i vavřínovými lístky ozdobené štemply z velkých festivalů. Navíc už v popisku padla od kolegy poznámka o spříznění s Milionářem z chatrče a s Městem bohů – právě tyhle dva filmy přitom okamžitě vytanou na mysli i v kině.

Něžný příběh sedmnáctiletého Caspera a stejně staré Sayry je dalším hledáním „naděje, víry a lásky“ v krutých a bezútěšných podmínkách míst, jejichž existenci se z pohodlí gauče někde v srdci Evropské unie těžko věří. Ať už Fukunaga ukazuje brutalitu mexických pouličních gangů, nebo když líčí tragické osudy běženců, jeho syrový skoro-dokumentární přístup okamžitě vtahuje a bez okolků pohodí diváka mezi odpadky, krev a bolest z definitivně zmařených lidských osudů. Způsob podání je perfektní a v daných finančních a kreativních podmínkách (ano, opakuji, debut) i řemeslně brilantní. Po audiovizuální stránce bez problémů unese ono srovnávání s drsnými majstrštyky Meirellese a Boylea. Sin Nombre samozřejmě míří jinam, protože není ani gangsterskou freskou, ani tepající kýčovitou pohádkou, nýbrž střídmě civilní dramatem o přesunu z bodu A do bodu B.

Trasu lemují nástrahy, v patách běží zuřivci s kvéry. A film na to malinko dojíždí. Fukunagův snímek excelentně evokuje překladiště běženců nebo ošuntělé tržnice, kde se mění poslední drobáky za kus žvance. Lidé ubývají s naprostou samozřejmostí. Když někdo zemře a třeba se zřítí do kolejiště, prostě se jede dál, protože vlak nestaví. Jenže scenáristická konstrukce je s každou další minutou víc a víc přehledná, až příliš vzorově se drží pouček a nakonec zcela schematicky ústí tam, kam by vyústil i kdejaký prokalkulovaný a soucitným patosem vycpaný hollywoodský biják. Zážitek se ředí…

Cary Fukunaga určitě není tvůrcem „beze jména“, což název Sin Nombre v češtině mimochodem znamená. Už první film ale mohl - za příznivější konstelace - zvuk jeho jména ještě víc zesílit.