Filmové adaptace videoherních klasik už dávno nejsou okrajovým žánrem pro fandy, jejichž screen time vysoce převyšuje celospolečenský průměr. Naopak. Doba prvního Mortal Kombatu (1995) od Paula W. S. Andersona je dávno pryč. Většina filmových konverzí dnes míří na široké spektrum diváků, mnohdy bez většího ohledu na předlohu. Což s sebou přináší určité riziko, že se film odkloní od toho, čím se hra proslavila mezi hráči. Takový seriálový Zaklínač by o tom mohl dlouze vyprávět. Hororová série Silent Hill od japonského herního gigantu Konami ovšem chtěla být výjimkou a pokusila se dát divákům přesně to, co stojí za úspěchem videoher.

Když se v roce 2006 poprvé podívala na plátna kin, byl z toho velmi povedený horor, jehož atmosféra úspěšně těžila z nervy drásajícího prostředí první videohry. Francouzský režisér Christophe Gans (Bratrstvo vlků - Hon na bestii) dokázal navodit fyzicky velmi nepříjemný pocit pramenící z nadpřirozena pronikajícího naší realitou a představit publiku originální monstra, jejichž design byl neotřelý a neokoukaný (včetně legendárního Pyramid Heada, byť ten se v prvním Silen Hillu nevyskytuje). Druhý Silent Hill z roku 2012 režisérky M. J. Bassetta se pokusil navázat na temné kouzlo jedničky, ale bylo z toho „pouze“ laciné 3D béčko, které sice nepostrádalo určité hororové standardy, ale chyběla mu výtvarná představivost předchozího dílu i nosnější scenáristická struktura. Společně s mizernými tržbami to byl důvod, proč šla celá série k ledu a zůstala tam až do letošního roku.

Silent Hill: Noční můry: FOTOGALERIE

Opětovný návrat do Silent Hill měl ambice stát se hororovou událostí roku. Alespoň na papíře. Na režijní křeslo se totiž vrátil režisér jedničky Christophe Gans, hudbu si vzal (opět) na starosti dvorní skladatel série Akira Jamaoka a děj měl adaptovat herní klenot Silent Hill 2, což je ikona videoherních hororů a jedna z nejlépe hodnocených videoher vůbec. Její kouzlo spočívá v tom, že jde o psychologický horor a alegorii plnou temných zákoutí lidské psychiky, od výčitek svědomí přes sexuální frustraci až po ty nejhorší myšlenky vůbec. Společně s vizuálně podmanivými monstry a atmosférou na pomezí reality a horečnatých snů to zní jako dokonalý recept na skvělou renovaci filmové franšízy, co říkáte?

Jenže pak dorazily první trailery a očekávání šla rázem k bodu mrazu. Distribuční společnost Cineverse se sice snaží, co může, aby pomocí chytré kampaně na sociálních sítích navnadila diváky a nalákala je do kina, nicméně výsledek nakonec nedokázal dostát velkým očekáváním. Třetí Silent Hill se snaží dát fanouškům vše, co milují na herní předloze, ale nakonec selhává v tom nejzákladnějším – v odvaze odvyprávět příběh tak, jak se zapsal do historie videoherního trhu. Christophe Gans se rozhodl pojmout třetí díl jako zvláštní směs remakeu, pokračování a prequelu, kde všechno má (zřejmě) zapadnout na své místo, ale ve skutečnosti pouze vyvolává zbytečné otázky, proč se proboha nedržel předlohy.

Neberte to jako úzkoprsou kritiku toho, že se film striktně nedrží příběhu videohry a adaptuje jej po svém. Berte to jako kritiku toho, že filmové zpracování láká na něco, čemu pak nedostojí. Jako kdyby se třetí Silent Hill zalekl sám sebe, kam až by mohl jeho příběh zajít a raději dobrovolně zůstal stát na půl cesty. Takže namísto psychologicky laděného hororu tady máme standardní lekačky a naháněčky a krutá pointa herní předlohy je devalvovaná zbytečným umírněním celé zápletky. Jediné, co zbývá, jsou hororové propriety v podobě masek a tísnivých exteriérů, evokujících pokroucenou psýché hlavního hrdiny. Monstra jsou po vzoru videohry bizarně strašidelná a díky speciálním efektům sázejícím převážně na živé herce a latexové masky se můžete těšit na scény jako vystřižené ze hry. Na druhou stranu CGI a celkově zvolené barevné tónování působí hrozně lacině a sráží divácký dojem hodně dolů.

Fandy videohry potěší velké množství reálií převzatých z originálu – malé tranzistorové rádio, kapesní svítilna, vedlejší postavy (Mary, Angela, Maria, Laura, Eddie), spousta herních lokací (od zaplivaného odpočívadla u vyhlídky přes hřbitov až po nemocnici a hotelovou terasu) a mnoho dalších, včetně důvěrně známých pohledů kamery. Fanservis je zde prakticky hmatatelný a poskytuje znalému divákovi prostor pro spokojené pokyvování. Bohužel to v součtu nestačí na to, aby film zakryl díry ve scénáři, když leckteré situace řeší tím, že je nechává nedohrané. Nemám tím na mysli otevřený přesah jednotlivých myšlenek a motivů poskytujících nezbytný prostor pro divákovu interpretaci. Myslím tím chybějící návaznost jednotlivých scén na sebe a na příběh jako takový. Nejmarkantnější to je u vedlejších postav a jejich zapojení do příběhového oblouku, stejně jako u Pyramid Heada coby ikonické postavy tohoto i předešlých dílů. Ve výsledku se v novém Silent Hillu všechno děje až příliš na náhodu, což zcela zbytečně kazí celkový zážitek.

Přehrajte si trailer Je možné, že film prošel dodatečným postprodukčním peklem, neboť natáčení v Bělehradě a několika německých městech skončilo již začátkem roku 2024 a samotný režisér se nechal slyšet, že díky producentům se postprodukce vlekla až do roku 2025. Nakolik to mělo vliv na finální podobu filmu (ať už v pozitivním nebo negativním smyslu), to se asi jen tak nedozvíme, nicméně výsledek je skutečně až překvapivě rozklížený. Nepřesvědčil mě ani výkon Jeremyho Irvina v hlavní roli Jamese Sunderlanda, o kterém celý příběh pojednává. Je to možná tím, že mu sebrali možnost skutečné katarze, ale jeho výkon je příliš mdlý na to, aby snímku dodal potřebnou psychologickou hloubku. Ve výsledku má nový Silent Hill nejblíže k nedávné adaptaci jiné videoherní pecky Until Dawn, což rozhodně nelze brát jako pochvalu.