Filmový průmysl pořád čeká na velký hit podle počítačové hry, ale přitom se ho už dávno dočkal. Jen se k němu moc nehlásí. Série Resident Evil od Paula W.S. Andersona s Millou Jovovich totiž není něco, čím by se chtěl kdokoliv chlubit. S hrou nemá prakticky nic společného, dobré filmy jsou v šestidílné sérii možná dva a nebýt čínského trhu, šlo by i o solidní propadáky. Na druhou stranu nakonec mohli být tvůrci určitě spokojenější než autoři celovečerního Warcraftu nebo Assassin´s Creed. Jenže to skončilo. A nikoho krom účetních to nemrzlo. Účetní však mají v Hollywoodu celkem silné slovo, takže si spočítali, že by se mělo vyplatit značku dojit dál. 

Britský režisér Johannes Roberts měl určitě záměry hodné minimálně pochvaly. Chtěl, aby nový Resident Evil, který si i sám napsal víc vycházel z herní předlohy a aby to byl primárně horor, ne akční film. To je určitě bohulibý záměr. To, že vychází přímo z prvních dvou her, v nichž se zombíci ploužili ulicemi městečka Raccoon City, v zabarikádované policejní stanici se pokouší přežít Claire Redfiled a její brácha Chris odhaluje tajemství podivné vily nad městem, je pochopitelně dobře. A taky papírově slušný základ pro solidní hororovou podívanou. Jenže se tu objevil nečekaný problém. Roberts neumí moc točit a ani psát. 

Resident Evil: Raccoon City: FOTOGALERIE

Zprvu to ovšem tak zle nevypadá. Režisér před premiérou tvrdil, že hledal inspiraci především ve starých filmech Johna Carpentera jako Halloween, Mlha nebo Přepadení 13. okrsku. A nekecal. Resident Evil působí alespoň zpočátku jako béčkový horor z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Především díky zvolené paletě barev (hlavně v exteriérech), jednoduché, ale funkční hudbě a snaze o serióznější přístup. Úvodní scéna v sirotčinci je navíc skutečně napínavá a i dalších pár minut celkem funguje. Roberts jakoby věděl, že točí béčkový brak, to by mu však nemělo zabránit v tom, aby natočil napínavý a zábavný horor. Jenže pak se mu to celé začne rozpadat. 

Nechci teď řešit logiku Resident Evil a věci, jako že když ve městě vypnou proud, pořád si mohou hrdinové rozsvítit. To je konec konců jedno. Potíž tkví v tom, že Robertsovi chyběl dramaturg, jenž by mu pomohl dát jeho filmu nějaký řád. Hned v první scéně se dozvíme, že existují monstra. Hned v druhé potkáme nemrtváka, který po sražení kamionem odkráčí kamsi do lesa. Divák tedy okamžitě ví, na čem je. Jenže Roberts dalších padesát minut zkouší hrát na tajemnou atmosféru a tvář se, že ve městě se „cosi děsivého děje“, aniž by řešil, že všichni v kině už dávno vědí co. Krom toho musí urežírovat pět důležitých hrdinů s poměrně komplikovanými vztahy, kteří však většinu stopáže stráví v různých lokacích a potkají se pořádně až v závěru. Takže spolu nemohou komunikovat, přičemž vztahy reálně vůbec nefungují, protože ti hrdinové nejsou spolu. 

No a pak tu jsou hororové a akční scény. Respektive moc nejsou. Párkrát se sice režisérovi povede navodit ne úplně příjemnou atmosféru, ale jakmile se rozhodne do toho pořádně šlápnout, všechno se hroutí. Zombíci vypadaj jako ze starých filmů George Romera a ačkoliv jsem se pokoušel sám sebe přesvědčit, že jde o poctu géniovi, spíš jsou hnusní prostě proto, že na ně nebyly prachy. A prachy nebyly krom masek ani na vyhnusnělé triky a nakonec ani na akci. Scéna, kdy Chris Redfield pobíhá v absolutní tmě po chodbách vily, útočí na něj nemrtvácí a vše osvětlují záblesky při střelbě, nepůsobí cool. Působí jako od Uweho Bolla a jako marná snaha maskovat, že nikdo neměl peníze na to, aby to udělal pořádně. 

S blížícím se koncem se nový Resident Evil mění v zoufalou podívanou, která nefunguje ani jako to nejbéčkovatější hororové béčko. A člověku je až líto vcelku sympatických a talentovaných herců jako Kaya Scodelario, co se nechali k téhle podfinancované šmíře natočené podprůměrným režisérem ukecat. Nový Resident Evil chce být jiný než ti staří, což chválím. Ale lepší není ani zdaleka.