Je to pár týdnů, co na Oscarech zabodovala netflixovská adaptace Na západní frontě klid. Nová verze knižní klasiky od Ericha Marii Remarquea sice posbírala technické kategorie, i přesto se však díky svému aktuálnímu protiválečnému vyznění zapsala mezi nejoceňovanější snímky loňského roku. A to i přesto, že v redakci považujeme snímek za velmi plochý a po hříchu ledabyle zacházející s postavami a hlavně se samotnou předlohou. V minulosti zkrátka vznikla řada mnohem silnějších a působivějších výpovědí o první světové válce. Jedna z nich se urodila také v tehdejším Československu a bohužel se na ni zapomíná. I Signum laudis je přitom svým vyzněním v současnosti bohužel opět aktuálnější, než bychom chtěli.

Snímek slovenského matadora Martina Hollého mladšího (ne náhodou najdete v našich V.I.M. také jeho Měděnou věž) pak samozřejmě není žádnou epickou válečnou vřavou, ale komorním a psychologickým pohledem do nitra vojáků Rakousko-Uherska. Sledujeme pak zejména osud nelítostného kaprála Hoferika, jenž je svými praktikami a plněním úkolů za každou cenu nenáviděný nejen u vojáků, ale také u přímých nadřízených. I přesto se dočká od nového generála záslužné medaile. I ty největší šarže v armádě však brzy pochopí, jak daleko je Hoferik ve válce ochoten zajít. A koho ve své válečné mašinérii vytvořili. 

Signum laudis tak zejména ukazuje, kam až může dojít slepé poslouchání rozkazů a naprostý fanatismus na frontě, kde není podle ústřední postavy čas na otázky či pochyby. Kromě Hoferika se však Hollý zabývá i čím dál zoufalejšími nižšími šaržemi, kteří mají stále menší chuť bojovat, a překládá nám také prohnilé a falešné velení, co mnohdy neví kudy kam, a jež svou pravou tvář samozřejmě ukáže až v mezních situacích. I když jsou pak tyto vedlejší postavy rozpracovávány na mnohem menším prostoru než magor Hoferik, dokáže být jejich vyznění v podstatě stejně silné a dělá z výsledku ještě komplexnější a podnětnější podívanou.

Středobodem filmu je ovšem stejně Hoferik v podání naprosto famózního Vlado Müllera, jehož kaprál si jde v druhé polovině za svým cílem doslova přes mrtvoly a z mnoha jeho činů i vět vám půjde mráz po zádech. Müller pak i svým charismatickým hlasem vytvořil postavu, s níž byste se (nejen ve válce) rozhodně potkat nechtěli, a svým koncertem naprosto převálcoval všechny české (a také skvěle hrající) kolegy. Hollý pak jeho herecké sólo doplňuje komorní a v mnoha momentech až intimní režií, jež sice není na první pohled dvakrát divácká, ale dokáže být v několika scénách správně intenzivní a nekompromisní. A dokáže se svým hezky pomalým tempem a prací s dialogy ústřední postavě skvěle dostat pod kůži. I těch pár momentů, kdy se podíváme v úvodu do válečné vřavy, má pak vzhledem k rozpočtu a tehdejším podmínkám ten správný dopad a znepokojivý důraz.

Signum laudis je snímkem, na který se v československém rybníčku pohříchu zapomíná, i přesto, že se v něm jedná o poměrně výjimečný úkaz. A to nejen tím, že zde jiný protiválečný kousek takřka nenajdete. Jedná se totiž o dílo, jež vás možná nesejme svým tempem a válečnými momenty, ale o to více ve vás rezonuje svou naléhavostí, vypravěčskou sevřeností a jednotlivými motivy a myšlenkami. A dokáže si s psychologií charakterů hrát způsobem, o němž si mohou nechat tvůrci Na západní frotně klid jen zdát. Ano, neobešlo se to bez pár menších chybiček (nehodící se hudba Zdeňka Lišky), i přesto se jedná o velmi výrazný počin, který by se měl v rámci protiválečných fláků zmiňovat mnohem častěji.