Psal se rok 1811 a Evropa se zmítala v politických a ekonomických důsledcích zdánlivě nekonečných napoleonských válek. Rakouské císařství toho roku postihl státní bankrot, Rusko se chystalo na válku s Francií a v izolované Velké Británii vypukly velké dělnické nepokoje. A do tohoto rozklíženého světa plného překotných událostí a společenských změn vyšel první román britské spisovatelky Jane Austen s názvem Rozum a cit. Jen málokdo v té době tušil, co neznámá autorka píšící kvůli genderovým dogmatům pod pseudonymem (resp. anonymně: „By A Lady“) bude v britské i světové literatuře v brzké době znamenat. Sice se tak stalo až po její předčasné smrti, nicméně navzdory tomu po sobě zanechala šestici dokončených románů, jejichž prostřednictvím si posvítila na poměry panující na anglickém venkově. A ačkoli se nám dnes může zdát, že její romány jsou plné romantických fantazií a naplněných osudových lásek, opak byl pravdou. Romány Jane Austen tnuly do živého a nenechaly na tehdejší britské společnosti jedinou nit suchou.

Tento krátký historický úvod jsem si neodpustil zejména proto, abyste se zkusili podívat na Rozum a cit dobovou optikou žen, jejichž místo v britském patriarchálním systému bylo tehdy více než okrajové. Důvěrně známý příběh dvou sester, Elinor a Marianne, a jejich peripetií s láskou totiž může dnešnímu divákovi připadat jako čirá kostýmní romance. Jenže ve své době se Austen odvážně pustila do boje s Goliášem britského patriarchálního systému, který se opíral o bigotně konzervativní normy. Vyprávění o souboji rozumu a citu je tak současně studií neutěšených poměrů, v nichž ženy ve Velké Británii žily až do první poloviny 20. století. A debutující režisérka Georgie Oakley si to společně se scenáristkou Dianou Reid zřetelně uvědomovaly, pročež se pokusily své adaptaci Rozumu a citu vdechnout nový život. A podařilo se jim to fascinujícím způsobem!

Je mi jasné, že když se řekne Rozum a cit, vybaví se všem výpravná balada Anga Lee z roku 1995 s Emmou Thompson a Kate Winslet. O kvalitě tohoto zpracování svědčí mimo jiné Oscar pro Emmu Thompson za nejlepší adaptovaný scénář, čímž americká Akademie filmového umění a věd ocenila způsob, jakým se osudy hrdinek z předminulého století zhmotnily na stříbrném plátně. Co však této jinak bezchybné adaptaci citelně chybělo, byl právě temnější odstín původní literární předlohy. Ang Lee pojal své kostýmní melodrama, skvěle nasnímané kameramanem Michaelem Coulterem, jako dobovou fresku, v níž má každá postava pečlivě rozdané karty ctností a neřestí, přičemž se podobně jako v pokeru čeká na to, až všichni vyloží karty na stůl. Oakley a Reid si naštěstí uvědomily, že jít podobnou cestou by divákům nepřineslo nic jiného než nutné srovnání s předchozí milovanou konverzí. Proto jejich nová podoba Rozumu a citu sází výrazně víc na prokreslení pocitů a emocí hlavních hrdinek, a to nejen ve vztahu k mužům, ale i společnosti jako takové.

é literární předlohy, byť v jádru zůstává příběh nezměněn. Pořád jde o osudy dvou sester, Elinor a Marianne Dashwoodových (brilantní Daisy Edgar-Jones a Esme Creed-Miles), které se v životě musejí vypořádat s mnoha úskalími, aby přežily ve společnosti, kde je žena posuzována pouze podle výše jejího věna. Současně se však režisérka i scenáristka úmyslně vyhýbají přílišným anachronismům a interpretaci díla prostřednictvím jeho aktualizace na současné poměry. Záměrně odmítly i výraznější uměleckou stylizaci, čímž se jejich snímek blíží víc loňskému Hamnetovi než letošním Bouřlivým výšinám. A to je dobře. Díky tomu totiž našly vyváženou polohu mezi zachováním dobové věrohodnosti a využitím celé palety emocí, s jejichž pomocí vykreslily vnitřní světy obou hlavních hrdinek v těch nejjemnějších intimních detailech.

Formální stránce dominuje kamera francouzského kameramana Arnauda Potiera (Kovbojové) a kostýmy britské návrhářky Grace Snell (Pillion), nicméně to hlavní stojí na hereckých výkonech Daisy Edgar-Jones a Esme Creed-Miles. Jakkoli se totiž může zdát, že se příběh točí kolem celé řady postav (včetně ústředního mužského trojlístku v podání George MacKaye, Franka Dillanea a Herberta Nordruma), ve skutečnosti jde o nahlédnutí do duší dvou zdánlivě rozdílných žen – racionální Elinor (reprezentující rozum) a emočně založené Marianne (reprezentující cit). Jsou to ony dvě, které divákovi přibližují nejen svá nitra, ale především jejich střet se všudypřítomnou mužskou společností založenou na všudypřítomném kalkulu. Hledání lásky není v jejich provedení jenom líbivým příběhem jako vystřiženým z růžové knihovny, ale především životní projekcí jejich tužeb, přání a celkového vidění světa. A v tom obě herečky excelují takovým způsobem, že si je okamžitě zamilujete. Ne jako postavy z romantického dramatu, ale jako skutečné ženy z masa a kostí.

Oakley a Reid respektují karty neřestí a ctností, pečlivě rozdané jednotlivým herním postavám samotnou autorkou literární předlohy, ale snaží se s nimi pracovat tak, aby co nejvíc vyniklo nahlížení do spletitých duší obou hlavních hrdinek. Vydatně jim v tom pomáhá kouzelná hudba relativně neznámého britského skladatele Rogera Goula, jemuž se podařilo nalézt přiléhavý ústřední motiv charakterizující samotný rozum a cit. Společně s vizuální nápaditostí hlavního kameramana dokázala Georgie Oakley ve svém debutu nádherně zachytit souboj dvou zdánlivě protichůdných pocitů, jejichž nositelky však mají k sobě blíž, než by se mohlo na první pohled zdát. Scenáristka Diana Reid to ve své prvotině mistrně navlékla důmyslným použitím filmových metafor, jejichž nenápadné proložení napříč dějem (včetně úvodní a závěrečné scény) posouvá divácký zážitek na nečekaně vysokou úroveň.

Přehrajte si trailer Díky tomu všemu nemá letošní Rozum a cit k dokonalosti nijak zvlášť daleko, byť se nakonec přece jenom dopustil několika zbytečných přešlapů. Navzdory úmyslu dodat letitému příběhu novou hloubku a potřebnou emocionalitu i pro soudobého diváka totiž místy (byť výjimečně!) sklouzává ke vztahovým zkratkám a oploštění pracně budovaných emočních vazeb. Je to možná daň za snahu zůstat věrný předloze a dotáhnout příběh k veskrze romantickému konci, nicméně s ohledem na práci, jakou si obě spoluautorky daly s odlišením od Leeovy verze, to občas zamrzí. Pokud ale odhlédnete od těchto drobných odklonů od původního tvůrčího konceptu, představuje Rozum a cit suverénní adaptaci hodnou nejvyššího diváckého zájmu. Ať už ve vás převažuje rozum, nebo cit.