S filmy od Netflixu je to trochu jako s minovým polem za prasečárnou. Člověk nikdy neví, jestli s dalším krokem skončí na pevné zemi, s botou obalenou něčím smradlavým a lepkavým, nebo roztrhaný na kusy. Už dávno víme, že mezi tou hromadou filmů, které streamovací gigant pouští do světa, lze najít zajímavé kousky, ale taky věci, co tam skončily, protože nikdo soudný by nebyl ochotný zaplatit za to, aby se právě na ně podíval. Jenže Netflix si celkem umí pohlídat trailery, takže často to člověk prostě musí zkusit. A nebo má číst MovieZone, aby věděl, čemu se vyhnout. Jako v případě Rozhodnutí nebo život. 

Levný britský horůrek celovečerně debutujícího Tobyho Meakinse je totiž špatný víceméně ve všech směrech, jen v některých víc než v ostatních. Dvojice hrdinů najde starou videohru z osmdesátých let – což vede k tomu, že Asa Butterfield vypráví, jak to byla cool éra a nepříliš sympatická Iola Evans se mračí – a oba zjistí, že je prokletá. Dovede totiž měnit realitu a herní levely jsou tak skutečné. Hráči musí rozhodovat o svém osudu i osudu lidí okolo a často kvůli tomu teče krev. Vyhrát, znamená přežít. A pak tu ještě máme bosse a výhru, která může změnit celý svět… ale na tom nezáleží. 

Představuju si to tak, že Meakins a scenárista Simon Allen si sedli někde v hospodě, vzali si notýsek a začali do něj psát nápady, jak smíchat Saw a Kruh, jak do toho procpat trochu současné snahy obohacovat horory o společenský komentář a jak to celé udělat dost levně, aby potom Netflix skočil. Nebudu jim upírat snahu, popravdě si dovedu představit, že v tom notýsku jsou věci, které dávají smysl. Jenže ho měli dát někomu, kdo má alespoň teoretickou možnost natočit dobrý film. Rozhodnutí nebo život je totiž i přes svou krátkou stopáž utahaná nenápaditá nuda. 

Už od začátku je evidentní, jak málo peněz měli tvůrci k dispozici. Reálně tu pobíhá asi tak sedm postav a většinou si akorát povídají v interiérech, případně vidíme záběry na chudinskou čtvrť, aby i těm pomalejším divákům došlo, že hlavní hrdinka to má v životě těžké. Takový Candyman pracoval s atmosférou chudých předměstí plných zoufalých existencí mnohem efektněji, fakt nestačí utlumit barvy a nutit hrdiny nosit obnošené hadry. No a pak tu máme strašení, které tu nakonec vlastně nemáme. 

Ono je totiž dost úsměvné sledovat retro hru pokoušející se děsit tím, že se na monitoru objevují zlé věty. A když pak Meakins donutí nebohou servírku pojídat sklenice, ukáže se, že nedovede ani scénu vystavět tak, aby jakýmkoliv způsobem gradovala, šokovala, znechutila či děsila. Jenže bude hůř. Při pasáži, kdy armáda krys prožírá dveře v bytu matky hlavní hrdinky a my to musíme sledovat na monitoru ve hře, co vypadá jako Pac-Man, začne to být už vyloženě směšné. Chápu, nebyly prachy, ale tohle je přesně ten filmový moment, u kterého divák jednoduše ví, že je to v háji. Že ten film a jeho tvůrci prostě nemají na to, aby to dotáhli do důstojného konce. 

Přehrajte si trailer Paradoxně právě konec je důvod, proč nechci Rozhodnutí nebo život úplně odstřelit. Závěrečná konfrontace s bossem pracuje s docela chytrým a nečekaně dobře zrealizovaným nápadem, ale čekat na ni hodinu a čtvrt bych vážně nikomu nedoporučoval. Tahle hororová netflixárna si zaslouží být zapomenuta nejpozději na konci týdne. Není v ní nic, co by skutečně stálo za pozornost.