Každá hororová série má svoje vrcholy a pády. Candyman si svou premiéru odbyl v roce 1992 a je dodnes považován za nejlepší díl z celé trilogie. Adaptace povídky Clive Barkera představila divákům novou hororovou legendu Daniela Robitailla alias Candymana se znepokojivou tváří Tonyho Todda, který svým medově podmanivým hlasem hypnotizoval Virginii Madsen, zatímco všechny kolem porcoval hákem trčícím z pahýlu pravé ruky. Zápletku pro další z řady slasherů, kde úvodní napětí postupně vystřídala poctivá řezničina, opřel scénárista a režisér Bernard Rose (Nehynoucí láska) o třaskavé téma historického vztahu bělochů k Afroameričanům. Rozhodně se však nedá říct, že tvůrcům tehdy šlo o vyvolání nějaké společenské kontroverze. Candyman byl v tomto ohledu jednovrstevnou zábavou pro hororové diváky, kde problematika rasismu a bídného života černošských obyvatel nechvalně proslulé chicagské čtvrti Cabrini-Green představovala pouze kulisy hororového příběhu o přízraku, jenž po sobě zanechává sladkosti a hromady mrtvol.

Zaběhlé schéma se rozhodl změnit specialista na afroamerické filmy Jordan Peele (Uteč, BlacKkKlansman, My), tentokrát ovšem pouze v roli spoluautora scénáře a producenta. Režii svěřil začínající režisérce Nie DaCosta, která měla před Candymanem na kontě pouze oceňované drama Little Woods. Společně se rozhodli podat Candymana modernímu divákovi v kontroverznější rovině, kdy hlavním tahákem už nemá být zkrvavený hák, ale myšlenkový přesah na téma rasismu, bigotnosti a kolonialismu. Ano, nový Candyman se nebojí nastavovat společnosti pověstná zrcadla a činí tak naprosto otevřeně.  

Děj se zaměřuje na mladého afroamerického výtvarníka Anthonyho v podání Yahya Abdul-Mateena II (Aquaman, My, Chicagský tribunál), jehož stagnující kariéra získá nečekaný impulz po setkání s městskou legendou o nespravedlivě usmrceném a zohaveném černošském chlapci, který se provinil pouze tím, že se zamiloval do dívky s nesprávnou barvou pleti. A je to právě Anthonyho fascinace krutým příběhem, která jej – společně s nenápadným včelím bodnutím – vtahuje do řetězce osudových setkání a náhlých násilných úmrtí. Stačí pětkrát vyslovit jeho jméno a začnou se dít věci.

S předchozími snímky se nový Candyman vypořádává nadmíru citlivě, kdy děj původního filmu z roku 1992 představuje divákům jako součást městské legendy o Candymanovi – navíc v působivém výtvarném podání stylizovaného loutkového divadla. Naskočit do rozjetého vlaku tak lze i bez znalosti předchozích dílů. Je pozitivní, že se tvůrci rozhodli pro regulérní pokračování a nikoli pro remake, neboť díky tomu mohli pracovat s původní mytologií a využít ji pro sdělení vlastního poselství. Na druhou stranu však byla původní legenda o Danielu Robitailleovi do určité míry upravena pro potřeby širší perspektivy, jež v původních filmech chyběla. Tím se ovšem některé události z předchozích dílů stávají zpětně obtížně interpretovatelné. Leč je to daň za to, aby nás Jordan Peele mohl znovu kopnout do žeber a upozornit nás na to, že některé křivdy jen tak nezmizí.

Candyman: FOTOGALERIE

Společenský rozměr snímku, cílený zejména na kritiku zločinů bílé většiny vůči afroamerické menšině napříč časem, je zobrazen přímočaře a nespokojí se s pouhým naznačováním. Je trochu škoda, že na sebe postupně nabaluje čím dál tím víc témat (rasismus, gentrifikace, vykořisťování, policejní brutalita bílých policistů vůči Afroameričanům), až jich je tolik, že působí spíše jako strohý výčet všech křivd spáchaných na černošské menšině než jako nosné téma. Co v případě původního Candymana fungovalo jako dostatečně toxické prostředí, v němž se nevábná realita sociálně vyloučené oblasti mísila se znepokojivými novodobými legendami, působí v novém podání až rušivým dojmem a nutí diváka přemýšlet nikoli nad vytýčenými tématy, ale nad jejich účelem ve filmu. Přitom z předchozí Peeleovy tvorby (Uteč), ale i např. z loňského hororu Jeho dům víme dobře, že lidské svědomí se dá trýznit bez toho, aniž by se divák v nastolených tématech ztratil.

Samotná hororová stránka potom nepředstavuje nic nadstandardního a nelze říct, že by nám Nia DaCosta připravila nějaké hororové hody. Práce s kamerou je nápaditá a k navození atmosféry využívá jednoduchých a účinných triků, chytře podané shrnutí děje prvního dílu v podobě loutkové stínohry si zaslouží pochvalu (stejně jako závěrečné titulky, které jsou vlastně potitulkovou scénou), nicméně jak dojde k recitování před zrcadlem a návratu Candymana, není to úplně ono.  Pokud má nový Candyman představovat mementum mori pro bílou většinu s koloniální minulostí, není tomu celková stopáž stoprocentně věrná a některé scény působí jako z jiného filmu (navíc s ratingem PG-13). Jistým zklamáním je i finále, při němž se sice odhalí sympatická zápletka i vlastní poselství nového Candymana, nicméně uspěchanost a překotnost děje v posledních deseti minutách vyvolává pár nepříjemných otázek ohledně scénáře.

Přehrajte si trailer Mohlo by se zdát, že té kritiky je na Candymana Jordana Peeleho až příliš, ale určitá přísnost je u takto sledovaného snímku namístě – už jenom proto, že cíleně pracuje s kontroverzními tématy, jako je odpovědnost za kolektivní vinu a společenská traumata. Ve výsledku jde o důstojné pokračování lehce vyčpělé hororové legendy, která tímto pokračováním dostává nový náboj a ukazuje, že se dá dobře pracovat i s mnohokrát provařenými hororovými proprietami.