Z propagačního klokotu okolo Romingu se zdá, že produkce láká hlavně na novou dávku lidové bžundy z úst Bolka Polívky. „Standa Zaječí, každou rozječí“ a „chcaní“ na nůžky z lékárničky můžou umocnit mylný dojem: V Romingu se nešťouchá do jednoduchých komediálních skulptur, nekoná se přímočará řachanda a ani leckterá sarkastická poznámka či „pičus“ nebo „lofas“ neslibují cosi na způsob nového Dědictví. Žádné nové zlidovělé citáty, asi ani žádné hlášky... a to je protentokrát prosím dobře.

Roming si totiž zaslouží zařadit mezi dobré filmy. Navzdory lehkému žánrovému zmatení a důmyslně zvoleným propagačním mimikrám... V Čechách si profesionálně zvládnutých titulů musíme vážit, a to i při letošní nadúrodě. Zas uhodí zima, přijde mráz. Bude plískanice. Ale do té doby dostáváme další film, který se bez problémů srovnává se světovými parametry. Až na dva blbě nadabované herce odpovídá naším přísným (Michaelem Bayem vštípeným) technickým požadavkům. Hlídá si soudržnost, když nenechá odbíhat své hvězdy k samoúčelným exhibicím. Stíhá rolovat před sebou příběh i překlikávat k jemným komediálním vsuvkám. Prostě film, za který se nemusíme stydět, což bych dle ohlasů svých kolegů tak úplně netvrdil o Účastnících zájezdu (neviděl jsem).

Roming sliboval mnohé díky spojení (neoficiálně) nejlepšího mladého českého scenáristy Marka Epsteina s (oficiálně) nejúspěšnějším mladým českým režisérem Jiřím Vejdělkem. Epsteinův původní scénář Amen Sam byl navíc (oficiálně) pochválen porotou v rámci vedlejší „lví“ kategorie, Ceny Sazky, u níž tak často slýcháváme Epsteinovo jméno. Pevně uchopená látka ale nemusí za každou cenu předznamenávat triumf. V záplavě bezdějových tragikomedií samozřejmě potěší mohutný scenáristický konstrukt, ale ne když z celovečerní podoby tak okatě vystupuje. Epstein si zvolil oblíbenou metodu a na osobní cestu tří chlapíků navařil „první romský mýtus“. V jednom pruhu se pohybuje tradičně napsaná báchorka o Stanovi, Romanovi a jeho „vyběleném“ synkovi Jurovi, který má poznat zvyky (a půvab) svého etnika, v tom druhém se odehrává velkopříběh, který Roman sepisuje, aby romskému národu daroval vlastní mytologii. Tyhle dvě roviny se blíží, blíží, blíží... až dospějí ke společné katarzi.

Očividná scenáristická vykonstruovanost se bohužel vůbec neobrousila. Pozorný divák proto po hodině zaznamená mechaničnost s jakou se překlápíme z velkopříběhu do starostí běžného dne. Pozná se, že ona školometsky sestavená látka by si zasloužila režiséra, který ji výrazně projasní, zbaví papíru a dodá ji tah i v rámci filmového vyprávění. V tomhle směru není Vejdělek Epsteinovi dostatečně silnou protiváhou, řekl bych i vyspělým autorem. Literární předloha z Romingu čučí prakticky neustále a nemůžu se zbavit pocitu, že Roming trpí - s trochou nadsázky - syndromem Harryho Pottera, kdy režisér dodává pouze ilustrace. Jako by se člověk díval na nástěnku Zdeňka Svěráka, kde si pan scenárista vyznačuje charakter jednotlivých sekvencí, tak aby se jednotlivé scény víceméně pravidelně střídaly. Mladý Svěrák však na rozdíl od mladého Vejdělka dokáže takovéto analytické schéma zakamuflovat a, jak už jsem podotkl, dodat příběhu tah. Takovou těžko definovatelnou substanci, u níž nevnímáte vůli scenáristy (natož nějakou blížící se nutnost spojit dvě linie anebo je dávkovat ve stejných intervalech), zato se držíte postav, které vás volným tempem provedou promyšlenou kompozicí.

A že na to ty figury byly! Bolek Polívka i upozaděný Marián Labuda si zaslouží absolutorium, protože i na omezeném prostoru stihli vybavit své postavy věrohodným psychologickým obsahem a zároveň si odehrát i tu svou přidělenou šarži: Polívka jako nalitý bavič i Labuda jako hodný medvídek, který se snaží být se všemi za dobře, si vystačí i bez doslovných scenáristických berliček (když řekne Polívka do kamery „Jsem pí*a“, znovu šustí předloha), až by jim člověk pro jejich přirozenost svěřil každý druhý český film. Vejdělkovi lze určitě přiznat pochvalu za jejich ladné vedení, protože se prostě nedočkáme samoúčelných excesů. Totéž platí i pro několik postav Vladimíra Javorského, které by v područí jiného šéfa zavinily další průšvih s přepjatou rádoby symbolikou, stejně jako pro romské přivandrovalce i naturščiky. Vztyčený palec si ale zaslouží i vizuály obecně. Navádí mě ke kacířské myšlence: Pří pohledu na ptáčka vylétajícího z vodní hladiny (jak z reklamy na Gorenje) nebo zpomalený skok Polívkova Stana přes kaluži bych Vejdělka šiboval spíš mezi popcornové žánrovky než k tak-trochu-intelektuálním Epsteinovým předlohám. Protože tahle mladá krev probublává spíš klipařinou než poetismem, který zachytíte „on the road.“

Roming je tak trochu paradoxním úkazem, v němž dobře sestavený scénář brzdí plynulost filmu, z něhož jinak sálá důvtip, v určitých pasážích i milý humor. Smůla, že po hodině a půl zní to romské švitoření spíš jako výstřel do prázdna, který svým alibistickým přístupem (á la „nic nebudeme řešit, budeme se jen chytře usmívat“) trochu irituje. Přeci jen romové jsou v Romingu do jednoho pohodáři, kterým do kroku vyhrává energická cimbálovka a na silnici jim překáží jen karikovaní bílí policisté, s nimiž je nakonec vlastně taky docela veselo. Roming se vylhává do bezpečného a poklidného světa, který se odváží leda ironicky dotýkat neplacených účtů za elektriku. Vždyť i ti romové jsou falešní... jsou to gádžové, že... Samozřejmě, patří to k autorské licenci, na druhou stranu to ale i dopomáhá k tomu, aby se na Roming – na jinak chytrou, ale i nedotaženou a neškodnou zábavu na jeden večer – příliš rychle zapomnělo. Aby zůstal malopříběhem.