Zita Marinovová mi před třemi lety připravila jeden z nejkrušnějších zážitků v kině. Ani režisér MZ Live Lukáš Grygar jako součást komparzu nezachránil po všech stránkách tragickou Sezn@mku, na níž jsem tak těžko hledal kvality. Nyní se novinářka a self-made-filmařka rozhodla nejen poslat do světa druhé celuloidové peklo, dokonce neváhala přiživit se na slavnějších kolezích. Možná už tušíte, že tohle oslavná recenze nebude, tak se tím pojďme probrodit spolu.

Román pro ženy a Román pro muže vycházely z literárních předloh Michala Viewegha, to však není případ aktuálního Románu pro pokročilé; ten si Marinovová napsala sama a i pracovní názvy jako Anděl v pokušení či Ďábel na horách jasně svědčí o tom, že je zde snaha vytěžit populární tuzemské značky vážně nekonečná. Vieweghovy komerční hity připomíná i obsazení Marka Vašuta do hlavní role, který se podobně tragickým produkcím dlouhodobě nevyhýbá. Totéž platí i pro Miroslava Etzlera a Jitku Čvančarovou (ta si díky úloze v Nabarveném ptáčeti připisuje neobvyklý dvojblok), kteří tvoří jádro příběhu. Ehm, příběhu?

Stárnoucí Vašut se po rozvodu odstěhuje do hor, kde jen tak mimochodem společně s bratrem vlastní hotel. V něm si oba bratři užívají nadpozemské dávky alkoholu a nějakým způsobem i přízně mladých dívek. Jediným náznakem dramatičnosti je tak soupeření s majitelkou konkurenčního hotýlku, s níž se ústřední antihrdina následně seznámí přes online seznamku. Jednak tedy můžeme ocenit, že se nový film odehrává ve stejném univerzu jako režisérčina prvotina, zároveň je poněkud k smíchu, jak okatě scénář vykrádá romantické klasiky jako Láska přes internet. Dějové posuny jsou přitom motivovány jen product placementem, jehož rozsah i neschopnost funkčního zapojení do vyprávění (vrcholící zcela zbytečnou návštěvou striptýzového klubu) způsobuje lehčí krvácení očí. A mozku.

Je nutné se smířit s tím, že tu nic nedává smysl. Vašut sice zpočátku přijde o všechny peníze, přesto si dál žije na úrovni. O ekonomické stránce provozu hotelu nemluvě. Chvíli se řeší, že mladé dívky na staré vošousty moc neletí, o chvíli později zase ano – vše je podřízeno zájmu konkrétní scény, jež obvykle stojí na úporné snaze o vytvoření chytlavé hlášky. O komediálním timingu či vypointovanosti scén samozřejmě nemůže být řeč, přesto je nutno uznat, že jsou řemeslné kvality oproti Sezn@mce na lehce vyšší úrovni. Ale to je jako kdybychom srovnávali příjemnost experimentální operace hemoroidů oproti kolonoskopii bez anestezie. K tomu ještě musím doplnit, že se o hudbu postaral Martin Maxa, jemuž v jedné písni pomohla Dominika Myslivcová.

Jakkoli je to k nevíře, nekvalita a filmařská liknavost ale pořád nejsou hlavními neduhy této nelidskosti. Tou je totiž až křečovitá snaha o šovinismus a odmítnutí současných společenských trendů. Už v úvodním titulku se film prezentuje jako „romanticky korektní komedie“, z čehož je patrné, že žádné bourání stereotypů probíhat nebude. Naopak. Vašut a Etzler v úlohách sexistických opilých prasat slaví u žen extrémní úspěchy a jejich neustálé chování za hranou sexuálního obtěžování je s úsměvem přijímáno jako bodrost a mužnost. Hlášky jako „Musíte aktivně píchat. Tou hůlkou!“ při výuce lyžování či deklarovaná nutnost spát s mladými dívkami, protože staré jsou přece sešlé a ošklivé, pak musí vést k ublinknutí každého, kdo má zbytky vkusu. Naopak postava Čvančarové je zpočátku prezentována jako feministka, což se projevuje tak, že je neustále nabroušená, protivná, neadekvátně všechny osočuje, ale přitom tajně a zoufale hledá lásku po internetu, protože bez chlapa by to přece nedala. Což podporuje větami jako „Vnitřní krása je skvělá věc, ale make-up je make-up.“ Stejně tak i ekologicky zaměřený mladý intelektuál je odsuzován jako zženštilý a beznadějný.

Humor spočívá v tom, že Vašut v městských botách uklouzne na sněhu a upadne. Nebo si omylem zamíchá sklenici se šťávou cigaretou namísto lžičkou. Chápete – cigaretou! Haha. Zdaleka nejvtipnějším momentem, který by v úplně jiném díle mohl sloužit jako sympaticky podvratný meta-humor, je, když Vašutovi vypadne z bundy pilulka proti poruchám erekce. A jelikož už mi začíná implodovat mozek jen při vzpomínání na toto globálně tragické dílo, pomalu se s ním rozloučím myšlenkou, že jsem za něj vlastně nakonec i rád. Jedná se totiž o výkladní skříň tuzemského sexismu, ukazující jeho jalovost a buranskou prvoplánovost v plné nahotě. A přesně to si podobné myšlenky zaslouží.