Novou adaptaci příběhu krále zbojníků provázely takové ohlasy (na Slovensku film startoval už loni), že jsme si v redakci tahali sirky o to, kdo se do kina neohroženě vydá. Rimsy už měl svůj harmonogram plný českých novinek, Mr. Hlad nestíhal a ostatní nebyli k nalezení. A tak jsem to vyhrál já. O víkendu jsem raději zbaběle podruhé absolvoval Spider-Mana, snad abych se na Hooda psychicky připravil a nakonec jsem vkročil do sálu, pořád ještě doufaje v guilty pleasure. Nějaký povrchní pokus o retro Kingsmany mi přece nemůže ublížit, ne?

Nic nepomohlo, dámy a pánové. A to mám pro blbiny slabost. Jedním z redakčních guilty pleasure je dodnes snímek Torque: Ohnivá kola, který je jedním velkým lobotomickým videoklipem, po jehož zhlédnutí přestanete mít o motorkářích a režisérech hudebních videí jakékoliv iluze. A vlastně nás všechny bavili i Bohové Egypta, ve kterých si s návazností děje nebo jednotlivých pixelů na stříbrném plátně taky nikdo nelámal hlavu. Jenže při vší své debilnosti měly ty zmíněné filmy alespoň srdíčko - někoho v pozadí, kdo chtěl lidi bavit. Obávám se, že v Robinu Hoodovi byste se podobných orgánů jednoduše nedořezali. Od první scény smrdí kalkulem a hlavně stačí pár minut, abyste získali pocit, že jde o recenzi ze čtenářského deníku, psanou zbrklou teenagerskou rukou. Asi jako když si ani nepřečtete knížku, dokonce se ani nepodíváte na filmovou adaptaci, ale necháte si o ní vyprávět od spolužáka, co ji vzal rychloposuvem.

Robin Hood: FOTOGALERIE

Přesně dojmem zmatkujícího středoškoláka celovečerní debut Otto Bathursta působí. A přitom už samotná geneze pana režiséra je zajímavá. Pokud vám jméno Bathurst zvoní v uších, třeba kvůli slavnému australskému vytrvalostnímu závodu Bathurst 1000, pak vězte, že je potomkem slavného britského rodu, podle něhož bylo právě australské město pojmenováno. Stalo se to sice před dvěma sty lety, ale stačí otočit kola času a máme tu potomka šlechticů, který ukázal rodině i estabilishmentu prostředníček a místo vystudování privátní britské školy zdrhnul do Londýna, aby mohl točit filmy a bojovat proti zapšklým zbohatlíkům a archaickým tradicím.

Jeho prvním cílem je bohužel Robin Hood. Celkem chápu, že se Otto zhlédl v postavě chudého zbojníka, co po povinné vojenské službě nachází rodné město v troskách a především v osidlech tradičních záporáků, ale Taron Egerton v hlavní roli bohužel připomíná jen vzdáleného příbuzného Eggsyho z Kingsmanů - a tím myslím Eggsyho předtím, než se ho ujme Colin Firth. Typického britského chava s kapucí a nožem v kapse, jehož žebříček hodnot je minimálně pochybný. Jistě, i Robin Hood najde svého Yodu, ukecaného a moudrého Maura v podání Jamieho Foxxe. Je přitom zábavné sledovat, jak se producenti a scenáristé snaží udržet na uzdě Bena Mendelsohna coby úlisného šerifa z Nottinghamu - asi aby si neukradl film pro sebe jako kdysi Alan Rickman v costnerovské verzi - ale zároveň nechávají Foxxe, aby nevýrazného Egertona převálcoval v každé scéně. 

O takové převaze si mohl tehdy Morgan Freeman nechat jenom zdát, ale právě zkratkovitý origin hlavní postavy a jeho nepříliš přesvědčivá romantická linka (nikoliv s Malým Johnem, ale s nejtuctovější Lady Marion od dob divadelních adaptací ze 16. století), nechává Foxxe zazářit i na malém prostoru, kde zužitkuje úsečné hlášky. Egerton může spoléhat jen na akční scény, kterých možná není málo, ale jsou natolik dopumpované CGI, že i neškolené oko snadno rozliší driblující shluky pixelů od skutečných herců. Akce chlubící se šípy, které vždy zasáhnou cíl, nebo efektním parkourem snímaným z nereálných úhlů, tak nikdy nemá hmatatelnost vypiplané choreografie v Kingsmanech. I tam to Vaughn přehání s filtry a efekty, jenže pod tím vším je jasný plán. Otto Bathurst ale jen imituje slavnější kolegy a doufá, že mu to projde.

Bohatým bral a chudým dával. Nikoliv Robin Hood, protože tohle rozdávání ve filmu v podstatě neuvidíme - důraz je tu jen na všechny ty cool pózy a skutky. Mluvím právě o režisérovi, který si půjčuje spoustu nápadů ze slavnějších a lepších filmů, ale nedovede jim dát svůj vlastní ksicht. Opisování je tak okaté, že vás i slušně natočená akce začne dost nudit. A to ještě musíte přistoupit na pravidla hry - totiž, že v tomhle Robinu Hoodovi všichni budou mluvit, bojovat a šatit se moderně, i kdyby to mělo jít až do absurdních konců, kdy Ben Mendelsohn ve svém matrixovském kabátě vypadá, že si odskočil z placu Posledního z Jediů.

Finále ve stylu zbojníci (aktivisti) vs. vojáci (policie) už svou snahu o přesah do žhavé současnosti snad ani nepředstírá, takže se mu můžeme smát zcela nepokrytě. Adopce moderního pošťuchování mi trochu připomněla béčkového Mušketýra, ve kterém se D’Artagnan mečuje s vojáky kardinála Richeliu v hongkongském kung-fu stylu a v závěru drze vykrádá asijskou klasiku Tenkrát v Číně. Jenže to byla hyamsovka bez ambic, kdežto v Robinu Hoodovi studio utopilo osmdesát milionů a chtělo zastínit všechny předchozí adaptace. A v tom je právě ten průšvih. Ve chvíli, kdy se vás tenhle rádoby blockbuster snaží ohromit fintičkami z loňské sezóny Arrowa a ještě k tomu přidává nedopečená moudra jak z instruktážního videa pro Občanskou výchovu, rychle ztrácí obě části obecenstva - jak mládež natěšenou na nové Kingsmany, tak stařešiny, co přišli na “nového” Costnera.

Přehrajte si trailer Kevin možná nemetal kozelce a netancoval s jedničkami a nulami, ale i jeho strniště mělo víc charakteru než nevyužitý Egerton. Chudák Bathurst do toho šel prostě příliš zhur(s)ta. Určitě najde pár fanoušků, kterým bude povrchní adaptace nakonec připadat jako čirá esence akčního poskakování, zbavená jakéhokoliv smyslu. Potíž je v tom, že autorova mise opravdu zněla jinak. Škola hrou se tu opravdu nekoná. Jediné poučení, co si z kina odnesete, je fakt, že Scottova verze z roku 2010 oficiálně přestává být černou kaňkou na štítu Locksleyova rodu. Bathurstovi bych poradil, ať se vrátí k Peaky Binders (tam se alespoň může opřít o talentované scenáristy) a zkusí to zas za pár let… i když v osmačtyřiceti už by pomalu měl vědět, že správný film se snaží diváka ohromit příběhem a nikoliv money-shotem. Takže rychle vytáhnout ze zadku stříbrnou lžičku, zapomenout na pofidérní titul “nejvíc cool ostrovního režiséra” a znovu se podívat na Krále Artuše. Když dva dělají totéž, bohužel to nikdy není totéž. Nauč se toto a budeš dobrej, Otto!