Snaha oživit tuzemskou kinematografii o nějaký žánrový počin je beze sporu sympatická. Hořekovat nad kvalitou českých filmů nebudeme, neboť rozhodně není pravdou, že bychom nebyli schopní točit kvalitní filmy, naopak se neodbytně dostavuje pocit, že čeští autoři a jejich tvorba jsou na postupném vzestupu. Přesto je rovněž pravdou, že většinu českých počinů v běžné kinodistribuci tvoří poprcávací komedie dle letitého mustru, které už málokoho překvapí, natož potěší. Jakékoliv počiny, které se vymaňují z tohoto lokálního neduhu, vítáme. Žánrový film v našich končinách totiž vůbec není běžný. A snímek Říkají mi Lars se o tu žánrovost snaží opravdu silně.

Sledujeme v něm Davida s přezdívkou Lars, neboť v mládí tento jinoch holdoval Metallice a jejímu bubeníkovi Larsi Ulrichovi. Lars se po vzoru svého tatínka dal k policii, odkud však byl pro špatné chování odejit, tak se vydal na opačnou stranu zákona a začal si přivydělávat nepříliš čistými kšefty. Do toho však vlastní rockový bar a aby jeho pořízení mohl splatit a nepřišel o prsty, musí vzít zavděk nepříjemným kšeftem, který bude zapeklitější, než se na první pohled zdálo.

Z nastřeleného děje přímo čpí noirová detektivní žánrovka. Máme tu tvrďáckého antihrdinu s plešatou a vousatou tváří, prostředí luxusní i omšelé Prahy, zločiny, zrady, bohaté podnikatele a v neposlední řadě i bujnou femme fatale, která hlavnímu hrdinovi pořádně zavaří. Potud by žánrovitost fungovala, neboť zde najdeme všechny zásadní přísady, které daný žánr sytí. Jenže chybí to zásadní - aby tyto přísady fungovaly dohromady. 

Martin Hofmann by ve svém přednesu byl ještě ucházející. Ne že by snad hrál výjimečně dobře, ale frackovité role odměřených tvrďáků mu poměrně jdou. Smutné však je, že role i film jsou tak zoufale špatně napsané i zrežírované, že je vlastně úplně jedno, co hraje. Naházet směsici jinde funkčních prvků do filmu a doufat, že to vyjde, zkrátka úplně nejde. Říkají mi Lars se totiž velmi okatě snaží být stylovou žánrovkou, jenže prakticky ve všech směrech zcela selhává. 

Rádoby drsňácké hlášky Lars sype každou druhou větu, nicméně většinou míří zcela mimo, nevyznívají přesvědčivě, jen nastavovaně, až se někdy dostavuje intenzivní dojem trapnosti. Brakovitost scénáře by nemusela být na škodu. Žánrovky se ostatně často opírají o známé zvraty a jistou předvídatelnost a banalitu. Zde je však vše nalinkováno až příliš okatě a brak není funkční, jen levný. Dějové výkruty a finální rozuzlení lze odhadnout doslova v první čtvrthodině snímku, neboť film je bohužel poměrně skoupý i na poutavé postavy. Jejich jediné charakteristiky jsou většinou tvořeny otřepanými klišé a často se dostavuje i teatrální přehrávání, které jindy u schopných herců typu Švehlíka nevídáme.

Postupem času se navic předvídatelnost a paralelní nesmyslnost děje stává velmi otravnou. Hlavní hrdina navštěvuje místa jen proto, aby si scénář mohl odškrtnout potřebný prvek. Vypraví se do bordelu, protože to tak v kriminálkách bývá, a scénář mu do cesty čirou náhodou přihraje Macguffin, po němž pátra. Následná honička si v ničem nezadá s groteskou a návštěva boxerského klubu je už takřka urážkou divíka. Násilné vměstnání této části je v titulu pouze kvůli potřebě alespoň jedné akční sekvence, která je navíc nasnímána nechtěně komicky. Bujaré salvy smíchu, které s blížícím se koncem přibývaly na intenzitě, dojem trapnosti a nepovedenosti bohužel jen podtrhávaly. Smích se však ozýval pouze v publiku, Larsovi naopak až zoufale schází nadhled, vše je sebemrskačsky vážné.

Film je adaptací knihy, o níž jsem nikdy nezavadil. Na výsledku je však literární předloha jasně znát, neb do příběhu v pravidelných a bohužel i velmi častých intervalech promlouvá hlasitý voiceover, jenž často přehluší i nedokončené dialogy hlavních postav. Místy se tak dostavuje i dojem amatérismu, což na poměry této produkce smrdí průšvihem. Úsměvné zvraty se vrší jeden za druhým a jediným pozitivním středobodem je mladá Justýna Zedníková v roli femme fatale. Ne že by snad její výkon byl nějak uhrančivý, ale svůj part zastane důstojně. Jistým kladem budiž i soundtrack, k němuž byl přizván interpret Redzed, přičemž tento nevšední krok si jistě také zaslouží palec nahoru a hudba často mizanscénu doplňuje mnohem lépe než herecké výkony či scénář.

Snímek se samozřejmě opájí dronovými záběry a rádoby stylovými sekvencemi, které jsou však podobně zbytečné jako leckteré dějové odbočky. A když je řeč o zbytečnosti - je až hřích mít ve filmu Simonu Pekovou a takhle prachsprostě ji nevyužít. Charismatická herečka a držitelka Českého lva má ve filmu pouze pár dialogů, byť by její role přímo vybízela k rozvernosti. Scénář se však zaměřuje výhradně na Hoffmanovu postavu, jejíž jediným atributem je, že je tvrdá a nefunkčně hláškuje. Alespoň ten Leoš Noha tu nedělá ostudu a svou roli odehraje s citem. Téměř dvěma hodinám stopáže to však na úmornosti stejně neubere. Totální ústřel mimo.