Darren Lynn Bousman asi nikdy nepřevezme Oscara. Ztěžka se bude hrabat i mezi režisérskou elitu. A pokud do jeho filmografie jednou zapluje snímek, konsensuálně chápaný jako vyzrálý a kvalitní kinematografický počin, bude to do velké míry překvapení. Ale jedno se tomuhle chlapíkovi upřít nedá. Má vizi. Do jisté míry autorskou, do jisté míry originální, do jisté (a velmi omezené) míry snad i inspirativní. Už za to mu v kafilérce jménem hollywoodská hororová produkce vzdávám hold. Neuvrtal se na věčné časy v sérii Saw (jejíž druhý a třetí díl byly podle všeho furt lepší než pětka) a svou slabost pro boření lidských tělesných schránek vyventiloval v pozoruhodném muzikálovém počinu. Jinak řečeno, alespoň se pokusil přispět něčím neotřelým.

Ono „něco“ je situováno do alternativní budoucnosti, kdy se civilizace změnila v nepříliš útulný svět zahalený ve špíně a temnotě. Největší moc v ní mají korporace obchodující s lidskými orgány, rejžující na jejich sběru v ulicích a následné distribuci mezi movitější zákazníky. Plastické operace už nejsou jen módním výstřelkem, nýbrž alfou i omegou, obchod s orgány přerostl rozměr zpráv z černé kroniky a stal se zásadním prvkem v životě celé společnosti. Tvůrci tuhle nevlídnou představu zredukovali na historii dvou rodin. V jedné vládne mocipán a nekompromisní obchodník Rotti Largo (doma má tři nepodařené potomky), v druhé famílii rozhoduje Nathan Wallace, od smrti své manželky pološílený vědec, jenž pod záminkou léčby tyranizuje svou nedospělou dceru. A po nocích se živí jako Repo Man, tedy řezník vyvrhávající přebytečné lidské kusy v zájmu čerstvých a pokud možno funkčních tělesných orgánů.

Jednoduché rozložení figur a víceméně předvídatelné směřování příběhu... K jeho vyústění se kráčí poměrně dlouho, místy lopotně, výhradně však s „písní“ na rtech a s dryáčnickým textem na jazyku. Netancuje se, spíš se ty zaživa tlející existence motají do rytmu. Občas ukročí, občas poskočí, často dají na odiv svůj sveřepý výraz a pečlivě nalíčené kruhy pod očima. A začnou vyluzovat zvuky, jež by renomované dámy z konzervatoří nazvaly spíš deklamováním nebo patetickou recitací čerstvě sjetého feťáka.

Ano, Genetická opera rozhodně nenaplňuje tradiční muzikálový koncept. Nenajdete v ní sevřená hudební čísla, ani zapamatovatelné písně, ba ani chytlavé melodické linky. Trousí se tóny, trousí se popěvky, trousí se útržky a až v závěru (uspokojivě gradujícího) show se je daří spojovat v něco, co by šlo nazvat regulérním songem. Bousmanův film ale vědomě pracuje s ošklivostí, brodí se nevábnými detaily a rozhodně nevzbuzuje pocit, že by se chtěl vetřít do přízně nebo že by doopravdy toužil naimplantovat svoje noty do hlav diváků. Mají se potom ty okázalé „kazy“ přičíst na vrub autorské licenci? Tak snadné to není...

Genetická opera se totiž trochu schizofrenně topí mezi paradoxy. Před dvaceti lety by jí bylo nohem líp. Teď se drze staví na zadní a vzpouzí se tradičním muzikálovým postupům a požadavkům (hity, tanec, rýmovačky), přitom onen „tradiční muzikál“ je už pěkných pár let pod drnem a vrací se buď jen v nečekaných nárazech (Muzikál ze střední), nebo po kousíčkách, zato vytrvale, v průplachovém menu z hudebních televizí a z internetu. V jejich kontextu už novátorský není skoro vůbec. Dál: Bousmanův film si ujíždí na špíně, ulpívá na hnusu, krvi, rozpadajících se ksichtech a vyhřezlých střevech, přitom jeho stěžejní postavou je typická emo dívenka (poněkud odrostlá hrdinka ze Spy Kids), s krásně učesanými vlásky a výrazem neviňátka, jak ze sterilních klipóz z ranku Evanescence.

A mohl bych pokračovat... Genetická opera naoko anarchisticky mísí vše od gotiky k metalovým záchvěvům, pravou anarchii byste z ní ale nikdy nevymáčkli. A i když je Bousmanův výtvor charakteristický svou neučesaností a „chůzí proti srstí“ – zvlášť v kontextu prý šokujícího Sweeneyho Todda, z něhož se vyloupla formálně vlastně dost krotká burtonovská tutovka – ani o nějaké nekompromisní režijní rebelii nemůže být ani řeč. To spíš o jisté porci neumětelství, jež Bousmana vlastně dotlačila k tomu, že si Genetická opera alespoň zčásti šlechtí svůj řeřavý výraz.

Její árie tak nepřináší ani výjimečný hudební zážitek, ani autorskou vizi dokonale zformulovanou do filmové řeči. Uhranout může snad jen comicsovými intermezzy, zaujmout pak psychedelickými sóly herců, kteří opravdu působí jako výletníci z psychiatrické léčebny. A v některých pasážích možná i zneklidňující atmosférou. V globálu je ale Repo: Genetická opera cenná hlavně svou originalitou a tím, jak umanutě se pokouší čeřit jinak klidné vody středně drahých studiových filmů. Někdy je ta snaha přímo hmatatelná. Někdy se hnus opravu podává hnusně, bordel se topí v bordelu, což jsou vlastnosti, které se v době áčkově dokonalých béček a sterilně natočených špinavých filmů musí docenit. Ale kdyby se Bousman doopravdy zbláznil a celý tenhle botoxový muzikál ponořil do zoufalého hudebního amoku, mohlo být zaděláno na nový kult. Nezbláznil se.