Celovečerní debut litevské filmařky Gabrielė Urbonaitė si letos z vedlejší karlovarské soutěže Proxima sice žádnou cenu neodvezl, velmi příznivá hodnocení však ano. Nyní se Renovace dostala i do běžných kin, a přestože jejím primárním kolbištěm je bezesporu festivalová scéna, zvládá nabídnout neotřelý pohled na témata, jež jsou mnohým z nás velmi blízká.

„Existenciální krize na prahu třicítky může být univerzální zkušeností, ale zároveň má svá kulturní specifika. Kvůli invazi na Ukrajině jsem si uvědomila, že traumata ze sovětské doby jsou stále živá, i v generaci, která se narodila v nezávislém postsovětském státě,“ říká Urbonaitė a trefně tím sumarizuje hlavní motivy svého díla – tedy mileniálské nejistoty, obavy z okolím očekávaných životních kroků a také neustálé povědomí o probíhající válce, jíž sice nejsme bezprostředními účastníky, přesto nelze necítit, že hrozba není daleko.

To vše platí i pro mladou překladatelku Ilonu, která se na začátku hodinu a půl dlouhého snímku stěhuje do panelákového bytu na kraji litevského Vilniusu. S přítelem, lokálním průvodcem Matasem, si nově pořízené hnízdečko začnou zařizovat, plány na klidné zabydlování však zhatí rozsáhlá rekonstrukce fasády, kvůli níž bude jejich nové bydliště na dlouhé měsíce obehnáno nepřívětivým lešením i prostoupeno všudypřítomným hlukem ze stavby. Paradoxně v horším stavu je však vodovodní potrubí přidělávající problémy nejednomu obyvateli domu.

Jde pochopitelně o akurátní metaforu Ilonina vnitřního života: Na povrchu se jedná o pracovitou a tvořivou ženu, jež si úměrně svému věku zařizuje osobní i profesní život; kdesi uvnitř se však městnají ambivalentní emoce, které nemohou volně „odtékat“, protože se to prostě nehodí – a koneckonců ani sama Ilona jim příliš nerozumí. Zvládne se jako překladatelka z norštiny do litevštiny uživit? Dokáže si s Matasem představit svatbu a zakládání rodiny? Nebo by snad před tím (či rovnou místo toho) raději stíhala něco úplně jiného?

Jde o pochopitelné obavy lidí ve věku, kdy už jsou ve všech ohledech dospělí, přitom však stále trochu čekají, až nastane „ten opravdový život“. Starší, válkami a totalitními režimy poznamenané generace mohou být vůči těmto existenciálním bolístkám přezíravé, hodnotovou vyprázdněnost a nejistotu z přítomnosti (natož z budoucnosti) však není vhodné brát na lehkou váhu. A dvojnásob to platí v případě, kdy se z mocného souseda Litvy zase jednou vyklubal nebezpečný a nepředvídatelný agresor. Ačkoli už generace mladých Litevců sovětskou nadvládu přímo nezažila, jejím důsledkům čelí denně, a tato úzkost se vlivem nedaleké války opět zhmotňuje.

Tuto linku ve vyprávění zpřítomňuje ukrajinský dělník Oleg, jenž má díky uměleckým sklonům k Iloně v mnoha ohledech blíže nežli její přítel Matas. Nesledujeme však romanci z červené knihovny, takže se režisérka a scenáristka Urbonaitė vyhýbá přepjatým gestům a teatrálně vyhroceným emocím – namísto toho předkládá civilní a dobře odpozorovaný příběh generačních obav, na něž se jde snadno napojit.

Dojem syrovosti umocňuje i kamera Vytautase Katkuse (který letos ve Varech mimochodem soutěžil s vlastním režijním debutem Návštěvník, za něhož si dokonce odnesl cenu za režii). Katkus dění nasnímal na zrnitý 16mm materiál, díky čemuž dílo trochu evokuje autentickou estetiku domácích videí. A přestože některé momenty nemají daleko ke klaustrofobickým bytovým hororům v duchu Romana Polańskiho, snímek si zachovává subtilnost, prchavost a odlehčený nadhled, dobře korespondující s mileniálskou váhavostí.

V Iloně, citlivě zahrané Žygimantė Elenou Jakštaitė, se tedy dokáže najít leckterý divák či divačka a v jejím hledání sebe sama jí nejspíš bude i fandit – zároveň jej však tato postava může svou nevyhraněností a absencí vitality i provokovat. Možná je tudíž osvobozující už to, když člověk zkusí naplno žít: nadechne se, vyjde ven, dá průchod emocím, udělá něco jinak než doposud. A hlavně aspoň na chvíli vystoupí z křeččího kolečka nervů a nároků nastavených rodiči a společností. Což může znít trochu banálně, v závěru však něco podobného působí vyloženě katarzním a energizujícím dojmem, díky čemuž si divák zpětně uvědomí, pod jak velkým, a přitom nenápadným tlakem se předchozí desítky minut nacházel.