Na vrcholu svojí kariéry vytvořil úspěšný a vcelku zámožný Rembrandt van Rijn skupinový portrét několika mušketýrů a namaloval ho tak, jak to v jeho době nebylo zvykem: S lidmi v pohybu, napůl zahalenými do šera. Jedna z interpretací obrazu tvrdí, že do něj malíř zakomponoval odkazy na politickou vraždu, které se dopustili portrétovaní muži, a obraz je tím pádem něčím na způsob obžaloby. Mimo jiné i tomu se věnuje snímek Nightwatching, který jde do českých kin pod názvem Rembrandtova Noční hlídka.

Jméno Petera Greenawaye patří k nejlépe definovaným značkám v současné kinematografii, to ale ještě neznamená, že je taky dobře „marketovatelné“. Značná část jeho fanoušků totiž patří k tomu druhu lidí, kteří nemají v lásce multiplexy a hlavně nejsou dost početní na to, aby zaručili slušné tržby. Jde o typ kinematografie, který přivádí do kinosálů hledače duchovních zážitků, studenty literatury a uměnovědce – ti pak rádi rozkládají úvahy o výjimečnosti a revolučnosti stylu nebo dekonstrukci filmové řeči, aniž by pořádně tušili, o čem vlastně mluví. Což je samozřejmě Greenawayův problém jenom zčásti. Výsledkem každopádně je, že ho tenhle artový opar ještě víc vzdaluje širšímu publiku.

Právě proto je ale koneckonců Rembrandtova Noční hlídka docela vhodným způsobem, jak začít pronikat do režisérovy filmografie. Dovolí vám zvyknout si třeba na to, že s prostorem před kamerou se pracuje jako s jevištěm a každá věc je rekvizita. Že pohyb každé postavy začíná a končí na přesně daném místě (plán skupinové scény musí vypadat jako nákres taktiky hokejového mužstva). A že sem tam někdo mluví, jako by ani neuměl přirozeně hrát. Nové není ani svědectví o zločinu schované do uměleckého díla (motiv například z Umělcovy smlouvy) a neujde vám samozřejmě totální fascinace malbou, díky které není Rembrandtova doba zobrazena tak, jak pravděpodobně vypadala, ale jak by ji Rembrandt sám nejspíš namaloval. Film totiž kopíruje barevnost a kompozice maleb vlámských mistrů: Všechny obrysy jsou měkké, barvy tlumené a jídlo s poháry vína vytváří na stole pečlivě nastražený, rafinovaně estetický binec.

Posedlost obrazem měla evidentně vliv i na casting, takže všichni herci do jednoho vypadají ve svých kostýmech a parukách jako z reklamy na víkendové prohlídky Rijksmusea. Snad jen u hlavního představitele je to trochu složitější. Obsazení Martina Freemana do role, kterou obvykle ztvárňují divadelní wrestleři jako Klaus Maria Brandauer, působí sympaticky drze a mohlo by napovídat určitou příbuznost třeba s Ptákovinou a bejkárnou. Noční hlídka je ale jiný případ. Freeman tady neodkazuje někam mimo film, a když poruší onu „čtvrtou stěnu“ a přímo osloví diváka, mluví zase jen jako Rembrandt, o svém životě a hlavně o ženách, které jeho život poznamenaly. Není to milý ňouma z Kanclu ani ze Stopaře. Jenom herec, který typově odpovídá pojetí slavného malíře jako trochu srandovního a velmi poživačného skrčka s ostrým smyslem pro ironii a sklonem k nestydatému humoru. Jeho projev se taky většinou podřizuje kameře – na detailu mluví docela klidně, uprostřed celku si ale dovolí i pitvoření, výkřiky a gesta, jako by stál na jevišti a snažil se nabídnout obecenstvu v zadních řadách trochu podívané.

Podle režisérových slov se má film zaměřovat na vražedné spiknutí zmiňované v úvodu, jenomže rozkrývání zločinu nevytváří skoro žádné napětí. Oběť je před svojí smrtí exponována jako jedna z mnoha vedlejších postav se špatně vyslovitelným jménem, viníky i způsob vraždy známe prakticky od začátku a samotná konfrontace nakonec taky nemá zjevný výsledek. Celý pseudodetektivní případ je vlastně podružný. Kdyby zároveň s tímto filmem nevznikl i hraný dokument Rembrandt´s J´accuse, věnovaný právě údajnému komplotu v pozadí Noční hlídky, řekla bych dokonce, že celá ta slavná vražda funguje ve filmu jako macguffin.

A nakonec to tak pravděpodobně je. Hra na vyšetřování, které vyšetřováním vůbec není, má jako barokně košatá metafora vysvětlit představu autorů o síle uměleckého génia a hlavně přiblížit zjevné i skryté významy Noční hlídky. Proto jsou charaktery i tváře lidí zaměnitelné, nezáleží na nich. Podstatný je smysl pro spravedlnost a dětinská potřeba vášnivého malíře veřejně obžalovat lumpy. Rembrandtova Noční hlídka v důsledku slouží hlavně jako naučná lekce, interpretace Rembrandta, jeho významu, jeho doby a malířského údělu. S důrazem na slovo interpretace, protože mnoho skutečností z filmu je neověřených, neověřitelných nebo schválně ironicky nadsazených.