Hned zkraje bych chtěl zdůraznit, že nový snímek Jeremyho Saulniera, jenž měl na Netflixu premiéru uplynulý pátek, není ani pokus o nového Ramba, ani klasická reacherovka, ve které by neomylný hlavní hrdina začal sjednávat pořádek při prvním náznaku, že je něco špatně. Vlastně to není ani akční béčko, za které jej mnozí podle ukázek či rychlých dojmů považují. Film je do nějaké míry akční, ano, béčko je však v tomhle případě zbytečně degradující a mylné. Rebel Ridge totiž má patrné ambice, vznikl za velkých a důsledných příprav a byť neoperuje s přehnaně vysokým rozpočtem, jen stěží byste ho mohli postavit na úroveň filmů jako Expendables nebo třeba Kráčející skály. I když...jedna černá hora svalů by se tady taky našla.

Ačkoliv má snímek něco málo přes dvě hodiny, příběh vykopává a nabírá velký spád doslova od prvních vteřin. V nich totiž sledujeme, jak policejní auto srazí muže (tmavé barvy pleti, rasistické podtóny zde hrají pochopitelně taky určitou, byť ne hlavní roli) na kole a následně dochází k velmi podezřelému zadržení, během kterého je hlavní postavě Terrymu (Aaron Pierre) odebrána poměrně vysoká částka peněz. I přes námitky a jasná vysvětlení, odkud peníze vzal, a na co je má, nakonec strážníci po chabých vysvětleních odjíždí s balíkem bankovek, zatímco Terry je zanechán jen s několika málo možnostmi, jak se proti tomu, co se zrovna stalo, právně bránit. Přesto se pokusí je všechny do poslední zkusit s nadějí, že třeba systém bude jednou fungovat.

To se samozřejmě neděje, Terry totiž záhy zjišťuje, že v tomhle zapadákově platí tak trochu jiná pravidla, a že díra v zákoně, která policistům umožnila mu peníze zabavit a nevrátit, možná nebude náhodná. Rozjíždí se tak až nečekaně strhující a napínavá podívaná s prvky vyšetřování a konspirace, jejíž centrální figura v podobě bývalého mariňáka a taky instruktora sebeobrany a experta přes deeskalaci konfliktů spíš než přes akci pohání celou zápletku perfektně napsanými dialogovými výměnami nejen se šéfem místního policejního oddělení (Don Johnson), ale také s mladou právničkou (AnnaSophia Robb), jež se mu snaží pomoct tu uskutečněnou křivdu napravit. Ne vážně, některé ty hlášky jsou extrémně šťavnaté, což si v jeden moment hlavní hrdina dokonce sám vtipně uvědomí.

Když jsem v perexu naznačil, že je Rebel Ridge něco mezi Reacherem a Michaelem Claytonem, nedělal jsem si srandu. Je to srovnání, které použil i samotný režisér a scenárista, když se snažil vysvětlit, jak se tento snímek liší od jeho předchozí tvorby. Ne snad, že by se jednalo o nějaký aktivně pacifistický filmový směr, který by najednou začal autor brutálních pecek typu Green Room nebo Blue Ruin vyznávat. Ne, v jádru všeho opravdu stojí ten právní bordel, o kterém když se režisér poprvé dozvěděl, rozhodl se jej použít jako ústřední téma právě pro tento svůj film, ve kterém ovšem násilí nemůže být tím prvním očividným řešením. A tak Rebel Ridge stráví opravdu velkou část filmu vysvětlováním, jak tato morálně šedivá zóna funguje, jak je možné ji zneužívat, nebo proč se tak v kontextu tohoto snímku děje (což má opět přesah do současnosti a reflektuje různé společenské fenomény napříč Amerikou).

Každopádně zatímco prim hraje snaha vše rešit rozumně, neeskalovat celý konflikt a snažit se najít kompromisy, příběh krásně neprvoplánově hází hlavní postavě neustále další klacky pod nohy a tím pádem vzbuzuje v divákovi vztek a frustraci stejně jako v našem hrdinovi, až do bodu, kdy už prostě nemá na vybranou, a tak udělá něco na první pohled zoufalého. Jediný problém je, že si na to budete muset počkat až prakticky do samotného finále, a ani tehdy v žádném případě neočekávejte nějaká akční jatka. 

Celý snímek je stejně jako jeho hlavní hrdina velice metodický. Zápletka se rozvíjí pomalu, soustředěně. Graduje to, ale nenápadně. Spíš než s kvapným thrillerem zkrátka počítejte se slow-burn zážitkem, jenž se vám bude odměňovat po celou dobu trvání senzačním herectvím ústředního muže, který si tady pěkně nahlas říká o pořadnou roli ve velkém Hollywoodu, pěknou kamerou a taky zápletkou, která je chytře vystavěná a schválně plná překážek, jež budují postavy a svět kolem.

Teoreticky by se dalo s hodnocením zamířit i na osm, na druhou stranu, samotného mě zradila vlastní očekávání, navíc když to člověk dokouká, nemůže se zbavit pocitu, že to celé mohlo být přece jen o nějakých dvacet minutek kratší. Akce mi osobně nechyběla, ale prostřední třetina v tom tempu mírně zaostávala, a když člověk vezme v potaz, že koncepčně to zase nic tak moc nového nedělá ani nepřináší, zakotví nakonec na těch sedmi, které od dokoukání ještě uzrály z „pouze rezervovaných sedm“ na eventuálně „moc spokojených sedm.“ Od Netflixu rozhodně po letních měsících filmových ostud konečně zase trefa do, ehm, černého a od Saulniera potvrzení, že se jedná o jednoho z nejzajímavějších tvůrců současné mid-budget sféry.