Jasona Stathama máme v redakci hodně rádi. Na rozdíl od konkurenčních akčních bijců se ještě nenechal ukecat do žádné dětinské komedie a jeho britský přízvuk a přirozené charisma zkrátka funguje, ať už padouchy střílí, nebo je mlátí hlava nehlava. Statham má však velkou smůlu na režiséry a potom, co se zesměšnil v akční pitomosti War a ještě se nechal drezůrovat Uwe Bollem v Dungeon Siege, měli jsme o něj trošku strach. Režisér Paul W. S. Anderson totiž také nemá nejlepší pověst. Rallye smrti ale ukázalo, že příjemná překvapení ve filmovém světě stále ještě existují.

Remake lehce úchylného béčka ze sedmdesátých let, které u nás vyšlo pod názvem Cesta gladiátorů 2000, nemá s původní verzí prakticky nic společného. To zmiňuji hned na začátku, aby fanoušci Sylvestera Stallona a jeho dost možná první významnější role nechodili do kina zbytečně. Jinak je ale všechno v naprostém béčkovém pořádku. Scénář působí totálně jednoduše a na logiku tu každý kašle. Bývalý profesionální závodník Jensen Ames byl obviněn z vraždy své manželky a přichází do nejlépe hlídaného vězení na světě, kde okamžitě dostane nabídku zúčastnit se závodů na život a na smrt. Stačí vyhrát a odejde jako svobodný člověk. Když prohraje, seškrábou jeho zbytky do igelitového pytlíku a hodí někam do moře. Jednoduchost a béčkovost smrdí zkrátka ze scénáře na sto honů, naštěstí Rallye smrti patří mezi filmy, kde není moc důležité, co se děje, ale jak to vypadá. A tady to vypadá zatraceně dobře.

Přiznám se, že jsem nečekal, že by se Paul W. S. Anderson mohl vyšvihnout k takovému výkonu, jaký předvedl u své novinky. Jeho Mortal Kombat je sice dodnes považovaný za nejlepší adaptaci počítačové hry, ale pravda je, že v tomhle případě hraje nostalgie možná až příliš velkou roli. I Resident Evil i Horizont události byl solidní průměr, avšak Žoldák: Legie zkázy a Vetřelec vs. Predátor jsou filmy, jež by člověk nejraději z hlavy nějakým způsobem vytěsnil. V Rallye smrti je však Andersonova režie rychlá, svižná a plná originálních vizuálních nápadů. Akční scény mají potřebné tempo a rozhodně si je užijete, protože trvají překvapivě hodně dlouho. A kouká se na ně parádně. Režisér zvládá rychlé honičky snímat velmi přehledně a málokdy se stane, že by se divák v chumlu aut ztratil. Když do toho všeho začnou navíc v plné rychlosti střílet kulomety a létat vzduchem rakety i automobily méně šikovných řidičů, budou si milovníci bezmyšlenkovité akce spokojeně vrnět. Navíc se tu objeví i pár velmi stylových nápadů odkoukaných z počítačových her (sbírání bonusů a „výběr řidiče“ jsou ty nejlepší).

Rallye smrti zkrátka vypadá jako skvěle sestříhaný stominutový klip a to nejen ve zmíněných akčních scénách. Film má parádní soundtrack a tvůrci si vyloženě užívají momenty, v nichž může Jason Statham pomalu jít v dešti za zvuku řízných kytarových melodií nebo když z autobusu vystupuje komando od oleje zašpiněných modelek, které ví, jak se správně nakrucovat. Anderson tu zkrátka opět dokazuje, že k působivé scéně – alespoň v tomhle žánru – stačí dobrá hudba, zpomalovačka a trošku šikovný kameraman. To všechno tu najdeme a díky tomu také Rallye smrti nejspíš rádi odpustíte papírem šustící dialogy a čas od času malinko přestřelené triky.

Největší pochvalu by si však zasloužilo castingové oddělení. V Rallye smrti to totiž herecky šlape naprosto dokonale. Pochopitelně divák, jenž vyrazí do kina na akční béčko, nemůže očekávat charakterní herectví, ale to, co k tomuto žánru patří, tu člověk najde v míře větší než vrchovaté. Statham opět nasazuje svůj trademarkový výraz „jsem naštvanej, tak mi nelez do cesty, nebo ti zlámu nohy“ a funguje to i tentokrát. Jeho parťačka Natalie Martinez sice hrát neumí, avšak kvůli talentu rozhodně obsazená nebyla. A i kdyby vás hlavní hrdinové nebavili, rozhodně si najdete svého favorita mezi ostatními jezdci. Osobně na mě největší dojem udělal šílený Robin Shou (kamarádšofty frčí v Hollywoodu pořád) a nádherné záporácký nácek Max Ryan. A mimochodem – třikrát téměř oscarová Joan Allen si jako cynická šéfová vězení fuckování a buzeraci vězňů užívá víc, než by se na zasloužilou herečku možná slušelo.

Rallye smrti se zkrátka povedlo a i když nabušené upoutávky naznačovaly příjemnou zábavu, bylo těžké uvěřit tomu, že se ve filmu něco zásadního nepokazí. Nepokazilo se. Paul W. S. Anderson ukazuje, že když chce, tak mu to za kamerou jde a že natočit parádní automobilovou honičku zvládá bez nejmenších problémů. Svižná režie spolu s velmi sympatickým obsazením, politicky nekorektním násilím a evidentním nadhledem dělá z Rallye smrti povinnost pro všechny, kterým chybí nekompromisní a pitomoučká akce osmdesátých let. Dnes je konkurence v žánru minimální, ale jsem přesvědčen o tom, že Rallye smrti by si dokázalo vybojovat své místo v srdcích fanoušků i v před těmi dvaceti lety.