k0C0UR

Kurýr, Šílený Max a Destruction Derby v jednom? Zhluboka se nadechněte, vaše nejtajnější představy přicházejí na světlo… na zlatém podnose. V době, kdy Jason Statham přeskakuje z jednoho akčního rychlíku do druhého, prohání se žánry, kde mu oceloví oři všemožných značek a stylů podmanivě vrní pod rukama a ženy tají tamtéž, zhmotňuje se totálně béčkový výplach, kde se všechny tyhle motivy poctivě prolínají. A je to nevídané řešeto. Joan Allen přesedlává z nahánění Jasona Bournea do pohodlného křesla ředitelky věznice, která má drobnou slabost pro automobilové závody s jednoduchými pravidly: nejsou žádná pravidla. I proto se po improvizované trati prohánějí auta s kulomety a moderními udělátky, které jako by vypadly z fantazie nějakého šíleného designéra počítačových her. Je to jednoduché, je to úplně stupidní (zápletka působí skutečně sofistikovaně a důmyslně), ale na nic si to nehraje. A snad právě proto je to úplně k sežrání. Tam, kde výraz „hi-octane“ skutečně něco znamená, rodí se smršť přepálených vrutů, kotoulů a stylizovaných výbuchů, kterým špinavě kovový přídech nasazuje neodolatelně undergroundový punc osmdesátých let. Až na to, že jsme o dvě dekády dál a všechno jde natočit zpomaleně, sofistikovaněji a v testosteronovém švihu klipů z MTV. Trefné střihy na hudbu, trefné zvuky na střih, mezitím fešně nasvícené bitky a bouračky plné poletujích projektilů – to vše v přehledném koktejlu, který nabízí další a další chody, přestože už v půlce máte neodbytný pocit, že se určitě brzy vyčerpá. Ba ne, nevyčerpá. Mozky nechte před kinem a popcorn si rezervujte raději týden dopředu. To byla rada na závěr od člověka, kterého režijní vize Paula W. S. Andersona obvykle nechávají zcela chladným. Teď mu srdce plesá blahem.