Psí život je frazeologismus, který používáme jako označení pro bídný a nešťastný život. Ten nicméně pravděpodobně nemá W. Bruce Cameron. Psy má velmi rád, a i proto o nich napsal již více než 30 knih, přičemž se některé z nich dočkaly také filmové adaptace. Psí poslání 1 a 2, Psí domov a nyní také Psí Vánoce. S oběmi Psími posláními tato adaptace spojuje nejen účast herce Dennise Quaida, ale také Cathryn Michon. K oběma Psím posláním napsala scénář, nyní povýšila na režisérku. Na Netflixu tak nyní řádí vánoční podívaná, ve které se pohybují roztomilí baset a corgi. I fandové nejlepších přátel člověka ovšem mohou tuto podívanou poměrně protrpět.

Podívaná prvoplánově cílící na pejskaře a fanoušky němých tváří obecně má sice v rukávu dva čtyřnohé tahouny, jenže ani jejich roztomilost nedokáže zakrýt skutečnost, že Psí Vánoce představují další zaměnitelný příspěvek do každoročně bobtnající nabídky nejen vánočních filmů, ale právě i těch se psy. Scenáristé se přitom snaží do příběhu vměstnat hned několik rodinných trablů, mezigenerační neshody, dospívající romanci i zdravotní komplikace. Těžko to přitom funguje jako nenáročná komedie či melodrama, o jehož nádech se zdánlivě pokouší. A v průběhu je čím dál patrnější, že je to možná sice na první pohled sympatický, ale pod slupkou hrozně prázdný snímek. V tomto ohledu svým způsobem až lehce odpudivý.

Působí to jako takový ten vánoční projekt, který za pár let snad skutečně vytvoří i AI. Rodinné vztahy jsou tu načrtnuté v těch nejzákladnějších obrysech, jednotlivé postavy působí spíše jako soubor povinných položek do vánočního filmu a jejich motivace jsou divákovi servírovány prostřednictvím dialogů, které mnohdy připomínají spíše mechanické odříkávání informací nežli přirozenou konverzaci. Moc tomu nepomáhají ani poměrně mrtvolné výkony, z nichž nejvíce trčí naprostá nezaujatost a rezignace Dennise Quaida.

Lidské postavy tu vlastně nikdy nepůsobí tak úplně lidsky. Zdravotní komplikace jedné z hlavních postav je ostatním tak nějak lhostejná, stejně tak může být divákům lhostejné, co se zrovna vlastně děje. Je to zcela irelevantní a člověk by různé interakce a dialogové výměny mohl zaměnit prakticky za cokoliv, bylo by to zcela irelevantní. Mnozí mohou brát jako výhodu fakt, že jde o ideální záležitost, u které člověk může žehlit, počítat účty nebo si jen na pár minut schrupnout, protože na kontextu čehokoliv tu v součtu vlastně nesejde.

Po vzoru jiných děl Camerona tu i tentokrát dění komentuje psisko, tentokrát zmiňovaný baset Winstead. Jeho pohled na svět kolem něj je nicméně i na psí poměry až neuvěřitelně jednoduchý, přičemž je někdy až utrpení sledovat, k jakému rádoby humoru to tvůrci zase klesli. V původním znění tomuto basetovi alespoň propůjčuje hlas Thomas Haden Church, což možná někomu vyloudí úsměv na tváři. Ani člověk s vysokou náklonností k psím pánům ovšem nemůže přehlédnout, jak jalové a prázdné to je.

Pořád to má daleko k vyloženému peklu. Jsou tu jisté momenty, které lze označit za hřejivé, Mary Steenburgen je tu jediná z lidských herců, kdo vyvolává dojem, že se snaží něco hrát, přece jen to celé také má jakousi vánoční atmosféru... A přece jen jsou tu právě ta roztomilá psiska, která mají potenciál obměkčit i ta nejtvrdší srdce (čest výjimkám typu Cival). Roztomilá psí stvoření ovšem kvalitu sama o sobě nedělají. A i s nimi mají Psí Vánoce k dobrému filmu velmi daleko.