Má to čtyři nohy, padesát kilo, rádo to poslouchá Boba Marleyho a ještě radši to rozkouše cokoliv, co se trestuhodně válí v okruhu deseti čtverečních mil. Roztomilé hafany jsme zvyklí vídat na konci Televizních novin a na začátku žebříčků knižních bestsellerů. Tenhle film kasíruje nadšené pejskaře i nedůvěřivé "laiky" na základě veleúspěšné papírové předlohy a bude se vás snažit přesvědčit, že labrador je ten nejlepší kámoš a zároveň nejhorší pes na světě. Zvedáte se k odchodu ze čtecího prostoru? Zahodit Marleyho do kouta po zhlédnutí ukázky, s tím že se jedná o další klon kdysi populární rodinné taškařice Beethoven, by zavánělo kapitálním omylem. A to říkám jako osoba, která má sice psy ráda, ale kvůli kapesním rozměrům bytu si je nemůže dovolit ani v množství menším než malém.

Nechci spekulovat nad tím, jak moc měl David Frankel (Ďábel nosí Pradu) ulehčenou práci, protože jsem předlohu nečetl, ale jeho film působí jako když z vynikajícího dortu vyzobete ty úplně nejlepší kousky. Svůj podíl na tom jistě má, že hlavním hrdinou je novinář na prahu třicítky, který se právě oženil s dívkou svých snů a hodlá budovat kariéru, zasadit strom, postavit dům a počít... ne, nehodlá počít psa, ale jako mezistupeň mezi pokojovou květinou a dcerou či synem je takové labradoří štěně docela přijatelný kompromis. Od rozhodnutí k prvnímu rozkousanému sandálu a vypasenému teleti, co likviduje granule po kilech, uběhne jen pár minut. Frankel se totiž nezatěžuje nudnou omáčkou a seká to nejlepší z nejlepšího. Když už je nutné něco vysvětlit nebo divákovi přiblížit koloběh života, udělá to heslovitě prostřednictvím hrdinova novinového sloupku, případně publikum rozhýbe zevnitř koláží s patřičně dynamickým soundtrackem. Hodně mu pomáhají herci - Owen Wilson v civilnější poloze skoro vůbec nepřipomíná klučinu, co před lety blbnul s Benem Stillerem (nepochybuji, že i dneska by to zvládal levou zadní) a Jennifer Aniston je, leze mi to přes jazyk pomalu, ale musí to ven,... uff... sympatická. Vážně to uhrála a i ve chvílích, kdy rodinnou pohodu střídají létající talíře (nikoliv ze sci-fi žánru), je vám jasné, že tohle je ženská, kterou Wilson nesmí poslat k vodě.

Hlavní je, že jí neposílá k vodě režisér. I když se nám s přibývajícími minutami a léty na kontě lidí, psů i obkladaček začnou množit i děti, snímek nikdy nesklouzne k vtípkům s plenami, žvatlajícím nemotorům nebo trapným návštěvám rodičů. Potenciálně nebezpečné situace jsou přeskakovány na úkor příjemných dialogů ze života, jež jsou možná podepřeny kýčovitými záběry přírody a bezedných psích očí, ale fungují a na váze jim dodává, že Marley a já je v podstatě autobiografií (knihu napsal Johh Grogan, kterého ve filmu hraje Wilson). Pes je možná hlavní star plakátu a táhne fandy obojků do knihkupectví a multiplexů, ale Frankel se nenechal zblbnout a hlavní díl zodpovědnosti háže na záda ústřednímu páru. První dítě, druhé dítě, ztráta práce, změna práce, stěhování sem, stěhování tam... zdánlivě banální proměny, které život přináší, snímek citlivě komentuje a bezbolestně přechází z jedné do druhé, tak jak začínají a končí Groganovy sloupky. "Rozkousanost" dvouhodinového snímku ho činí stravitelnějším, reálný předobraz zase brání tomu, aby přehnaně šustil papírem.

Nebudu vám ovšem mazat med kolem huby. To bude film činit zcela nepokrytě. Jakkoliv scénář skvěle vypichuje takové ty "hřejivě lidské" aspekty soužití se psem, dětmi a středostavovským domkem na předměstí, běžnému Evropanovi by mohl připadat cukrovější než karamelová tyčinka. Aniž bych zacházel do detailů, způsob jakým se postava Jennifer Aniston odklidí ze scény, aby její manžel mohl vystřelit svou kariéru ke hvězdám, zatímco ona ovládne domácnost, je tak bleskurychlý, že by feministkám v sále hrozí srdeční zástava. Stejně tak citlivější povahy mohou zezelenat z toho, že Marley pořád někoho olizuje a Wilson s ním večeří z jednoho talíře. V tomhle mišmaši, který umí stejně dobře bavit jako vydírat, se ale najde dost dobrot pro všechny. Frankel totiž ví, že nemusí honit stopáž podpásovými gagy, jež vymyslel tým lidí, co viděl psa maximálně na obrázku. Je to cítit už po pár minutách a vážně to není vycíděným vizuálem nebo přesným soundtrackem. Je to ten pocit, když se s někým začnete bavit a čas začne být relativní. Dvě hodinky uplynou jako voda a vy mávnete rukou nad polopatě servírovaným poselstvím a infantilním plakátem. Pod obojím se skrývá víc než vám teď stihnu prostřednictvím krátkého textu předat. Ať už psa máte, nemáte nebo jen čekáte na ten správný okamžik, pomohou vám tyhle zfilmované štěkací fejetony leccos ujasnit. A vlijí vám do žil místy trochu vydřenou, ale spolehlivě návykovou chuť do života. Takže řekněte svým páníčkům, aby vás vzali do kina, dejte pac promítačovi a sedněte.