Od dob Království nebeského či Casina Royale uběhla solidní řádka let a půvabná Eva Green se už stačila vypracovat v solidní hereckou stálici, jež to má navíc z hlediska kariéry hezky rozdělené. Zatímco v Hollywoodu dává přednost divácky přístupnějším titulům, které režíruje buď její současný partner Tim Burton, nebo v nich aspoň jednou za film ukáže prsa, na evropském trhu si vybírá náročnější látky, v nichž… no často taky ukazuje prsa, ale navíc dokáže přesvědčit o svých hereckých schopnostech. A právě do druhé kategorie by měla patřit i její novinka Proxima, v níž se vydá do vesmíru. Už z upoutávek pak bylo jasné, že tato evropská poloartovka bude zejména jejím hereckým sólem. Naštěstí však nezůstalo pouze u něho.

Hlavní hrdinkou je francouzská astronautka Sarah, jež si brzy splní svůj životní sen. Byla totiž vybrána do mezinárodní posádky vydávající se na více jak roční let na Mars. Jenže pro ni půjde možná ještě o náročnější výzvu, než si dokázala představit. Nejen, že musí jako jediná žena v týmu obstát ve fyzicky i psychicky vyčerpávajícím tréninku, ale zejména se musí vyrovnat s faktem, že na Zemi nechá svou malou dceru Stellu. Sarah se sice snaží udržovat s dcerou i během tréninku v Rusku kontakt, jejich vztah je ovšem podroben nejedné zkoušce.

Asi už vám z popisu či upoutávek došlo (a rozhodně to není v tomto směru žádný spoiler), že v Proximě se do vesmíru nepodíváme. Film není o žádném strhujícím sci-fi dobrodružství, ale náročné a vysilující cestě se do vesmíru vůbec podívat. Režisérka Alice Winocour pak k tomu volí velmi osobní a civilní přístup, v němž si hlavní hrdinka bude sahat na dno hned ve dvou rovinách. A v obou snímek až překvapivě solidně funguje. V té první máme příjemně realistický trénink, v němž musí věčná perfekcionistka překonat nejen vlastní limity, ale občas také macho předsudky a kecy jejího amerického kolegy s tváří Matta Dillona. I díky civilnímu pojetí pak tréninkové pasáže dosti zaujmou, a i když scény stmelování týmu mohli být zejména z dialogového hlediska malinko věrohodnější. A také je škoda jednoho momentu v závěru, který realističnost celého snímku trochu podkopává.

Mnohem silnější je ovšem novinka samozřejmě ve stěžejním vztahu matky s dcerou, jenž nabídne několik emotivních momentů. Devízou přitom je, že režisérka v tomto ohledu nijak netlačí na pilu, nepomáhá si hudbou, zbytečnými dialogy či scenáristickými berličkami. Naopak, v celém filmu vůbec nikam nespěchá, nasazuje správně pomalé „artovské“ tempo a místo slov nechává prostor hercům a věcem nevyřčeným.

Scénáři a režisérce se díky tomu daří správně vystihnout psychiku dvou hlavních postav a pořádně se jim dostat pod kůži. Jejich společné scény jsou pak v některých momentech o to silnější. Za což může do značné míry právě obsazení. Eva Green si bez překvapení krade snímek pro sebe. Opět ukazuje, že již dávno není jen hezkou tvářičkou a v Proximě podává zatím jeden ze svých nejvyzrálejších a nejkomplexnějších výkonů.  Umí totiž naprosto s přehledem prodat hrdinčin vnitřní konflikt a její dilema mezi splněním životního snu a lásky k dítěti. Její dcera v podání Zélie Boulant je pak solidním hereckým překvápkem a i ve svém mladém věku předvádí hodně sympatický výkon, díky němuž je hollywoodské hvězdě skvělým dětským spoluhráčem.

Přehrajte si trailer Proxima je tak ve výsledku pomalým, táhlým kouskem s na první pohled nenápadnou režií, které možná v jistých momentech chybí větší tah na branku a asi se vám žádná scéna nezapíše nesmazatelně do hlavy. V aspektech vesmírného tréninku, tématu obětování a vnitřního souboje hlavní postavy si je ovšem snímek až nečekaně jistý v kramflecích a dokáže svou civilní atmosféru správně prodat. Stejně jako svoji hlavní hvězdu.  Proxima svým stylem rozhodně nesedne každému a stejně tak asi nebude přepisovat letošní filmové žebříčky. Při sledování jsem měl však pořád pocit, že projekt je svým zpracováním přesně takový, jaký ho chtěla režisérka natočit a nechtěla ho mít ani o píď jiný. A já vlastně proti tomu nemám zase tolik co namítnout.