Chcete zkrácenou verzi, abyste netrpěli? Ale zajisté, řeklo kouzelné sluchátko. Kouzelná romance pro mě před patnácti lety byla nečekané překvapení, progresivní a moderní disneyovská pohádka, která vznikla dávno před mnohem upjatějšími a nudnějšími rebooty myšákovských klasik. Amy Adams byla kouzelná, Patrick Dempsey okouzlující, dialogy břitké a písničky jak z nejlepšího muzikálu roku. O sequelu se začalo spekulovat v momentě, kdy tenhle nečekaný hit zboural pokladny kin, ale na to “a žili šťastně až do smrti” se scenáristům jaksi nedařilo navázat. A proto jsme si počkali půl druhé dekády, abychom dostali… čtvrtý Matrix. 

Ne, bez legrace. Prokletou romanci jsem chtěl po úvodní půlhodince v pravidelných intervalech vypnout, protože jsem nevěřil tomu, že někdo může řemeslně i myšlenkově klesnout tak hluboko. Prvních třicet minut je manželská depka, v níž se musí zákonitě ztratit každé nevinné dítě. Jako by tvůrci očekávali, že na film budou koukat jen ty osmileté holky, co mezitím dorostly v životem zkoušené pětadvacítky, co vědí, jak to v životě chodí. A tak jim nebude vadit, že koukají na smutnou Giselle, stresem prorostlého Roberta a zpruzelou teenagerku Ruby, jak se z New Yorku stěhují na předměstí, aby tu znovunakopli svůj kouzelný happy end. Divák očekávající jízlivou, ale přesto pohádkovou romantiku dostává v úvodu jednu facku za druhou, jako kdyby celý koncept vzal Aronofsky a snažil se zmateného diváka vláčet rozdrceným sklem naivních očekávání. 

Prokletá romance: FOTOGALERIE

Trpělivě jsem čekal, kam to celé směřuje, vlastně úplně stejně jako v úvodu Matrix Resurrections čekáte, až se Neo konečně vzpamatuje a rozsvítí se mu v hlavě, aby začala ta pravá šou. A ona začne, doslova mávnutím kouzelného proutku. Giselle se rozhodne klišovité městečko proměnit v kouzelnou říši, takže se náhle ocitáme v pastelovém středověku s kouzelným zrcadlem, zlou královnou, intrikujícími zlobabami a všudypřítomnou kletbou v pozadí, která z Giselle dělá krůček za krůčkem zlou macechu. Řemeslná úroveň celého filmu v tu chvíli klesne někam k Princezně ze mlejna a to mluvím prosím zejména o kostýmech a tricích. Souboj Patricka Dempseyho, coby udatného rytíře, s papundeklově CGI drakem (nevím, jak to jinak popsat), zůstane v mé mysli navěky. Něco tak ošklivého jsem viděl naposledy v Kozím příběhu, ale tady se zjevně šetřilo i na kostýmech a výpravě, takže Amy Adams i její sokyně Maya Rudolph (hrající a hláškující jako by byla nejen v jiném ateliéru, ale i v úplně jiném filmu) jsou nehezky napresované v šatech s volánky a bojují mimickými svaly proti třem vrstvám make-upu.

Amy se snaží a hraje i zpívá jako o život, jenže ten materiál je mizerný a podráží jí nohy. Nejde ani tak o to, že na prahu padesátky se ta diblíkovská Giselle už hraje o dost hůř, ale tady je poloviční i choreografie nebo práce kamery. Všechno je podivně strnulé a zároveň uspěchaně odfláknuté. Vrcholem všeho jsou písničky, které nezachrání průměrné aranžmá, protože jejich texty a) nedávají smysl, b) se rýmují jako básničky na zdech záchodků holešovického nádraží, c) jde často jen o bizarně vyzpívané repliky, které by odvedly lepší a dramatičtější práci, kdyby je prostě někdo “jen” řekl. V jedničce si Patrick Dempsey z toho “propukání ve zpěv” dělá legraci, tady se přesunem do pohádkové pseudoříše už nic neřeší a vše splývá, což samozřejmě ubližuje i humoru, protože už se o něj ani nikdo nepokouší. 

Ano, Prokletá romance se nesnaží kopírovat úspěch originálu, ale s drzostí a ambicí sobě vlastní se vydává potmě do močálů a s každým dalším krokem tone víc a víc. Duet macechy a zlé královny o to, kdo je zlý a ještě zlejší, ve všech ohledech připomíná parodii na pohádky á la Scary Movie, jako by se Disney proměnil v karikaturu sama sebe, zoufalou trachtaci ze třetí cenové, v níž šikovní herci nevědomky srážejí sami sebe, aniž by si viděli do pusy, protože z ní skutečně vychází jen otrávené šipky, co způsobí trauma malým i velkým divákům. 

Borcem nakonec je samozřejmě finále plné digibordelu, kdy se nová říše snaží vycucnout tu animovanou pohádkovou, odkud Giselle pochází. Ano, jednička měla sexy draka v podání Susan Sarandon, ale i tam byla nadsázka, kdežto ve dvojce zbyl jen nevkusný kýč. A tak je to tady se vším, což je při dvouhodinové stopáži skutečně za trest. Patnáct let je dlouhá doba, ale když už Disney utratil nemalé peníze za to, že dal starý tým dohromady, očekával by jeden v tak tradičním žánru srovnatelné výsledky, a ne tvůrčí tápání a upjatou flákotu, která jako by se pokrokovému originálu až vysmívala. Krátký pohled do závěrečných titulků potvrdí nejhorší obavy, s novým režisérem i scenáristou se prostě kouzlo vytrácí a název Prokletá romance nabírá příliš konkrétních kontur. Dokonce i to anglické Disenchanted je výstižné, protože tenhle film vás rozhodně “odkouzlí”.

Pokud si to snad pustíte, okamžitě aplikujte náplast v podobě jedničky, kterou tohle obludárium nemá šanci podlomit. V původním filmu Giselle svým nakažlivým optimismem a bezelstnou náturou získá na svou stranu nejen nevrlé Newyorčany, ale i celé publikum. Stačí jedna, dvě písničky, které si fandové broukají dodnes. Z pokračování se line jen blbá nálada a banální narativ, z něhož vyplývá “máte se blbě, ale mohlo by být ještě hůř, a tak si toho važte”. Skutečně pohádka na dobrou noc a sen každého kapitalistického vykořisťovatele. 

Přehrajte si trailer Loni Sám doma, letos tohle, a napřesrok asi pokračování Deníků princezny. Disney+ je v tom zakopávání klasik šest stop pod zem nebývale aktivní. Tak aby bylo ještě za deset let koho pohřbívat…