Původně jsem si myslel, že si svůj názor na Adama odbudu v dojmech, ale pak mi v hlavě začaly naskakovat myšlenky a současně rostl jakýsi vnitřní nesoulad, ze kterého se potřebuji vypsat. Tak předně, při samotném sledování působí Projekt Adam relativně solidně. Ryan Reynolds hraje sám sebe, Shawn Levy režíruje na půl plynu a televizně vypadající triky a stále stejné lesy, jimiž hrdinové utíkají, nikoho vlastně neurazí. Dost možná jde o nejkanadštější z filmů, takový ten neurážející a neprůstřelný snímek, co se bude líbit celé rodině a vy byste proti němu vlastně neměli říct ani popel, protože všechny argumenty už byly mnohokrát řečeny. 

Proto nebudu opakovat, že Reynolds zase hraje sám sebe (sakra, já už to řekl v předchozím odstavci), ani že každý strom v okolí Vancouveru znám z devadesátkových televizních seriálů, k nimž mě vracely i ty triky – sice pěkné, ale zoufale neobjevné… futuristická stíhačka je „meh”, finální lokace vypadá jako renderované pozadí z dvacet let staré mlátičky. Kanadské je zejména to, že Ryan Reynolds přes všechnu muskulaturu a zásobu fucků ve slovníku nedokáže pořádně zastrašit ani dvanáctileté dítě (a že to zkusí). Vlastně se hodí jen do těch rodinných snímků a základem jeho kouzla v Deadpoolovi je, že tam působí trochu nepatřičně. 

Shawn Levy s Reynoldsem samozřejmě loni natočili Free Guye, kde ten rodinný „průměr” pro celou rodinu dovedli k dokonalosti, ale zároveň ho chytře zamaskovali popichováním videoherního byznysu a sandboxovým světem, kde si mohli co do vizuálu i akčních scén či gagů dovolit víceméně cokoliv. Projekt Adam je reminiscencí na amblinovské osmdesátky, kde se hraje podle podstatně přísnějších pravidel. Levy coby producent Stranger Things měl možnost si tohle klanění se spielbergovskému kultu opakovaně osahat, ale v celovečerním formátu se nezmůže než na opakování prázdných klišé. 

Hlavní hrdina je outsider (dokonce s tolik ohraným inhalátorem) z rozbité rodiny, který v lese za domem „něco” najde. Tentokrát to není mimozemšťan (E.T.), autobot (Transformers, Bumblebee), ale jeho starší já z budoucnosti. Naštěstí klukovi zesnulý tatínek postavil sofistikovanou videoherní střílečku, takže může po vzoru Posledního hvězdného bojovníka nejen trousit hlášky, ale také zachraňovat svět.

Walker Scobell, který hraje dvanáctiletou verzi Ryana Reynoldse, je přesně to přemoudřelé „sympatické” děcko, po němž chcete během minuty něco těžkého hodit. V tomhle směru se casting povedl na výbornou a jejich vzájemný ping-pong, ať už v lese nebo v kokpitu stíhačky, nese film kupředu. Ostatní herci bohužel selhávají, s čestnou výjimkou snaživé Zoe Saldany v roli Reynoldsovy partnerky. Rodinný pár Jennifer Garger a Marka Ruffala jako by vypadl z jiného, podstatně lacinějšího a banálnějšího filmu, přičemž Catherine Keener jako všehoschopná záporačka je už rovnou karikatura démonické „stařenky” jak ze Žraločáka a Lávovky. Tyhle faily dělají místy z Projektu Adam takové to nedělní pokoukáníčko na Hallmarku. A když se sejdou s mizernými triky, tak jako ve finální scéně, nezmůžete se než na kroucení hlavou. Shawn Levy možná ví kam postavit kameru, ale jeho akční scény spoléhají na popíkový sound v pozadí a nikoliv na vynalézavou choreografii nebo žiletkový střih. O Jamesu Gunnovi si můžete myslet cokoliv, ale osmdesátkovou nostalgii vám dokáže zabalit do opravdového blockbusterového kukuče (teď sice mluvím spíš o Strážcích galaxie než Suicide Squad, ale ten argument obstojí). 

Tím se dostáváme k tradiční netflixovské šachové partii. Ono to totiž na papíře všechno vychází. Ryan Reynolds v hlavní roli, spousta peněz na produkci, aby se zajistilo, že vše bude vypadat minimálně „ok”, a velká marketingová tlačenka, díky níž je Projekt Adam třetím nejlepším debutem Netflixu za poslední roky (za Red Notice a K zemi hleď). Jinými slovy mise splněna, ve stejném duchu jako pravidelné a nijak překvapivé překonávání rekordů ve vánočních slotech ČT1, kdy jsme „zase natočili nejsledovanější pohádku”, bez ohledu na to jaký pytel hnoje to vlastně byl. 

Projekt Adam není zas takové vítězství hmoty nad duchem – dá se v pohodě odkoukat a možná se u něj budete v kruhu rodinném i bavit. Není tu však patrná absolutně žádná snaha o něco víc než jen vzpomínání na klasiky vašeho i našeho mládí. Když to děláme v MZ Live Speciálech, je to sranda, ale od projektu podobného kalibru očekáváte (175 milionů dolarů rozpočtu!), že bude chtít v tradici těch klasik pokračovat, aby měly na co vzpomínat i generace po nás a nemusely znovu oprašovat E.T.ho a Indiana Jonese. 

Posledním nezvednutým klišé recenzí na netflixovky je douška o nezvládnutém producentském dohledu. Použil jsem ji už v prvních dojmech, ale u Adama je to trochu složitější. Původní námět totiž Hollywoodem koloval už deset let – v roce 2012 se film šil na míru Tomu Cruisovi. Paramount se nakonec na Adama vykašlal a poslal ho dál po proudu, aby se na něm vyřádilo asi pět scenáristů. Rozbordelená zápletka bez ladu a skladu pak ležela v šuplíku, odkud ji vytáhl Reynolds s Levym. A bohužel z ní jen sfoukli ten prach, protože kdykoliv se nad dějem zamyslíte nad rámec povrchních popkulturních hlášek, přestane dávat jakýkoliv smysl. 

Hejtři budou vždycky hejtit, slyším ze zadních řad. Ano, není vlastně důvod, proč si tenhle filmový ekvivalent junk foodu v pátek večer neužít. Na jazyku pošimrá, tělem projde a neublíží, ale v době, kdy ho budete dostávat ze systému, už si na něj ani nevzpomenete. Tohle není budování filmového katalogu za miliardy dolarů, jak Netflix sliboval. Tohle je prachsprosté zabíjení času předplatitelů. I proto je dneska ta šestka napůl smířená a napůl pasivně agresivní.