Předloňský hit Elvis Baze Luhrmanna se ve své třpytivosti, stylovosti a ohňostroji nápadů tak docela nezabýval povahou vztahu Elvise a Priscilly Presley. Priscilla byla prostě „manželka“, a konec. Sofia Coppola, která adaptuje Priscillin memoáry Elvis and Me z roku 1985, přichází s druhou stranou příběhu a vzhledem k tomu, že od Presleyho pozůstalosti nedostala požehnání ani povolení použít Elvisovy písně si asi dovedete představit, že je ke králi rokenrolu výrazně kritičtější. Jak se tedy povedla? A překáží absence známých songů příliš? 

Priscille je pouhých čtrnáct, když jí jeden muž nabídne, aby přišla na večírek, na němž se má údajně objevit i Elvis Presley. Elvis už je tou dobou velkou hvězdnou mezi mladými, a to není nabídka, kterou by jakýkoliv teenager odmítl. Zejména když bydlí s rodiči obklopena kázní na základně Air Force v Západním Německu, kde se právě čtyřiadvacetiletý Presley nachází na vojně. 

Rodiče ji na večírek pustí a ona je okamžitě okouzlena. Kluk z plakátu sedí u klavíru, zatímco jej obletují dospělé ženy. Ale on má jemnou pošramocenou duši, a tak najde zalíbení v nevinnosti dívky z deváté třídy. Otevře se jí, povídají si. Jako kdyby mezi nimi neexistoval desetiletý rozdíl ve věku, kdy je každých pár let znát. Elvis je nesmírně zdvořilý, ptá se rodičů na povolení se s Priscillou scházet a ti, jakožto vojenská rodina, si potrpí na správné dodržení procedur. Elvis však odmítá zajít v tělesnostech příliš daleko i přes naléhání zaláskované Priscilly. 

Priscilla: FOTOGALERIE

Zanedlouho se Elvis vrací do Ameriky a Priscilla se octne opuštěná na střední. Muzikant se pokouší dobýt Hollywood a jí nezbývá než číst o tom, jakou krasavici právě svedl. Když najednou – telefonát, pozvánka do Memphisu, nový život. A rodiče opěr povolí. A tak se z dívky, která poslouchala Elvisovy nahrávky, stane dívka poslouchající jeho komplimenty a nakonec poslouchající jeho požadavky. 

Priscilla není jednostranná obžaloba Elvise, ale citlivý film. Mezi párem panoje opravdová něha a opravdová zranitelnost, ale jeden se nemůže ubránit slovu „grooming“, když sleduje slavného muže a teenagerku. Elvis není prezentován jako jednostranný záporák, ale jemný kontrolor, někdo se zřejmou mocí, někdo, koho baví upravovat dospívající dívku k obrazu svému. Ta se nechává stylizovat podle Elvise, bydlí v Elvisově domě, podléhá Elvisovým pravidlům.

Život v Gracelandu si žádá oběti. Priscilla je izolovaná. Jedná se o další pronikavý pohled Sofie Coppoly do temnoty dívčích pokojů natřených na pastelovo. Je jedno, jestli jsou běžné velikosti a zařízení jako ve Smrti panen, luxusní jako v Elvisově domě v Memphisu nebo jde o královské komnaty Versailles, jimiž se prochází Marie Antoinetta. Vždy fungují pro mladé dívky jako klece a jako útočiště zároveň. 

Onu mladou dívku hraje Cailee Spaeny se zvláštním odhodláním i zranitelností, jako kdyby se s ní v Memphisu zastavil čas. Nad ní se tyčí převysoký Jacob Elordi (Euforie, Saltburn), který nabízí výrazně introvertnější pohled na krále roku v porovnání s Austinem Butlerem. 

Sofia Coppola opět zapojuje své typické vizuální finty v podobě detailů zaměřujících se na předměty obklopující hrdinku a pokračuje ve své exkurzi do života těch, které stály ve stínu větších událostí, ať už se jedná o ženy vzdorující jednomu zraněnému vojákovi ve velkém příběhu americké občanské války, o dívku provdanou do země na hranici revoluce, nebo o nezletilou, která se zabouchla do největší rokenrolové hvězdy nejen své generace. Sofia zde nedosahuje svého absolutního vrcholu, tím zůstává tajnosnubné a lyrické Ztraceno v překladu, ale i tak přináší filmařsky vytříbený a důležitý pohled na život jedné dívky v Elvisově paláci.