Distribuce francouzského soudního dramatu v českých kinech je odvážným krokem i na poměry Artcam Films, kteří se specializují na festivalové a obecně umělečtější projekty. Nejde jen o to, že Případ Goldman je ukázkovým konverzačním dramatem, v němž dvě hodiny sledujeme vyhrocené pře v soudní síni, ale pro tuzemského diváka či divačku nemusí být snadné se vyladit na veškeré politické a společenské reálie Francie 70. let, jež výsledku dodávají na působivosti. Přesto nelze pochybovat o tom, že tato novodobá hilsneriáda stojí za pozornost i dnes.

Vyjma krátkého prologu a skoro až magicky realistického závěru se celou stopáž snažíme přímo v soudní síni rozklíčovat, co se stalo osudného večera 19. prosince 1969. Tehdy totiž někdo vyloupil pařížskou lékárnu a dvě její zaměstnankyně zastřelil. Podezření padlo na Pierra Goldmana, původem polského Žida s velmi pohnutou minulostí, která zahrnovala účast na guerillových bojích ve Venezuele i vykrádání různých podniků v Paříži. Jeho původ i podezřelé konexe napomohly promptnímu odsouzení na doživotí, později se však jeho případ dostal k vyšší soudní instanci. A právě průběh tohoto přelíčení z roku 1976 ve filmu sledujeme.

Režisér a spoluscenárista Cédric Kahn měl touhu zfilmovat Goldmanův život více než dekádu a půl, nakonec se však rozhodl zaměřit jen na jednu etapu protagonistových pestrých osudů – a to soud, během něhož došlo i na rozebírání Goldmanovy minulosti. Její pochopení je přitom pro celkové vyznění snímku klíčové. Goldmanovi rodiče totiž utekli z Polska do Francie ve 20. letech kvůli obavám z antisemitismu a během druhé světové války působili v komunistickém odboji. Mladý Pierre se hrdinnému odkazu svého otce snažil dostát, koncem 60. let proto hledal každou záminku k boji proti buržoazii a kapitalistickému systému.

A v tomto boji pokračuje i před soudem. Nemá zájem o konvenční způsob obhajoby, který navrhuje jeho právník a který stojí na snaze zpochybnit důvěryhodnost svědků, díky čemuž by nemělo být možné na základě polovičatých důkazů někoho odsoudit na doživotí. Namísto toho se impulsivní až žlučovitý Goldman v uhrančivě zlověstném podání Arieha Worthaltera hájí větou: „Jsem nevinný, protože jsem nevinný.“

Předkládaný soudní proces tudíž slouží i jako podnětné zamyšlení nad principy obhajoby. Může rozbor životního příběhu souviset s obviněními z konkrétních vražd? Jinými slovy, je vysvětlení dosavadního způsobu života adekvátním způsobem, jak dokázat svou nevinu? Goldman celým svým bytím ztělesňuje francouzské revoluční ideály 60. let. Podstatná je pro něj hrdost, nechce před soudem rozpitvávat své osobní pohnutky. Nechodí daleko pro obvinění policistů a možná i celého státního aparátu z rasismu a antisemitismu, ke svému údělu přistupuje téměř mučednicky. Rozhodně nejde o na první pohled sympatickou figuru, o jejíž nevině bychom byli přesvědčeni, ale to nic nemění na tom, že možná odvážně pojmenovává skutečně existující problémy.

„Lze ve chvilce šílenství spáchat ohavný zločin a nepamatovat si ho?“ ptá se protagonista ve slabší chvíli, a především ve druhé, svižnější polovině nutí publikum k dumání, jak bychom se ve vyhrocených a nepřehledných situacích chovali my sami. Vždyť je tak snadné v nevhodný moment ledabyle plácnout věty, jež se posléze obrátí proti nám; což každý jistě dobře zná a ani se nemusí hájit před porotou kvůli obvinění z dvojnásobné vraždy.

Ve Francii známý, hojně medializovaný až bulvarizovaný případ budí značné emoce i dnes. Svědčí o tom třeba kauza týkající se Goldmanovy manželky Christiane Succab-Goldman, jež se vznikem filmu nesouhlasila a v médiích upozornila na řadu nesrovnalostí mezi skutečností a filmovým podáním. Ty plynuly i z nutné dramatizace reálných událostí, což ilustruje i fakt, že dokumentace případu od spoluscenáristky Nathalie Hertzberg musela být zkrácena o dvě třetiny, aby šlo přelíčení vůbec zfilmovat. Možná i proto nejsou všechny narážky pro tuzemského diváka snadno čitelné, ačkoli to celkovému pochopení příběhu nijak nebrání.

Navzdory pár dezorientujícím záběrům v první části, v nichž vidíme později důležité postavy na jiných místech soudní síně, než kde se skutečně nacházejí, se režisér Kahn držel striktně procedurálního přístupu, což podtrhují i akademický ořez, absence hudby a minimum záběrů na detaily obličejů. Na své si tedy přijdou hlavně příznivci chytře napsaných a důsledně promyšlených dialogů, díky nimž můžeme kousek po kousku skládat obrázek nejen oněch prosincových událostí či celého Goldmanova života, nýbrž i turbulencí ve francouzské společnosti 70. let.