Letošní rok je na tuzemské filmové pohádky poměrně bohatý. Vrátil se Tomáš Klus v Tajemství staré bambitky 2, Jan Budař nám nabídl Prince Mamánka pro dospělejší publikum, před Vánoci se na nás chystá Největší dar o slovanských božstvech a teď do kin dorazila Princezna zakletá v čase 2. Jde o pokračování „fantasy“ pohádky z roku 2020, kde se Natalia Germani v roli princezny Elleny znovu a znovu probouzela do toho samého dne. Navzdory covidovým opatřením si pohádka o hrátkách s časem svoje diváky našla a druhý díl tak na sebe nenechal (na rozdíl od Bambitky) dlouho čekat. A zase se bude zaklínat v čase.

Nápad s časovou smyčkou ve stylu Na hraně zítřka, ze které se musí lehce nesnesitelná princezna Ellena vymotat, aby našla sama sebe, poznala pravou lásku a zachránila půl království, dodal jedničce potřebný impuls, pomocí něhož dokázala prolomit škatulku „typická česká filmová pohádka“. Jistě, užili jsme si mnoho opulentních záběrů na české hrady a zámky, nechyběla ústřední premisa o síle kouzelného polibku z pravé lásky, na druhou stranu jsme však dostali alchymisty-čaroděje, lovce čarodějnic, kouzla jako vystřižená z Warcraftu či Doctora Strange, neotřelou zápletku a celkově modernější přístup k pohádkovým postavám. Dvojka jde ovšem ještě o krok dál – autoři se rozhodli zcela opustit pohádku jako žánr a nahradit ji čistokrevnou fantasy. Jistě, můžeme dlouho debatovat, kde je hranice mezi pohádkou a fantasy, ale pokud na jedné straně máme Zdeňka Trošku a na druhé Petera Jacksona, chtěla by mít Princezna zakletá v čase 2 blíže k Pánovi prstenů než k Princezně ze mlejna. A to se cení.

Děj nás vrací prakticky na konec prvního dílu, kdy se ukáže, že runa času je jednou z prvorun, nejmocnějších čarodějných run, střežených velmistry alchymistického řádu. No, a jak už to tak bývá, místní Thanos, šílený a mocí zkorumpovaný Pán run, se rozhodl všechny Kameny nekonečna, resp. prvoruny, získat a ovládnout svět. Zřejmě. Shromáždí proto armádu skřetů, aby zaútočil na zdejší Minas Tirith (magické město alchymistů Ayru), kde se nachází jedna z posledních prvorun. A mezitím musí ještě přijít na to, jak sebrat runu času mladé alchymistce Amélii (Eliška Křenková), jež se s ní pustila do velmi nebezpečné hry. Narozdíl od jedničky (a navzdory názvu) se příběh netočí kolem princezny Elleny, ale právě kolem Amélie, kterou si díky runě času užijeme hned dvakrát. Není sice příliš zřejmé, kde a jak se druhá Amélie vzala, ono to ovšem nevadí, prostě tam jednou je a pak zase na chvíli ne. Protože cestování časem!

Parafrázi s Marvelem a Pánem prstenů jsem si úmyslně neodpustil, protože příběh si ze všech možných předloh půjčuje základní stavební kameny typického fantasy příběhu. Neberte to jako kritiku, spíše jako konstatování. Tady se zkrátka jelo na jistotu. Samotné cestování časem už nepřipomíná Na hraně zítřka jako v jedničce, ale spíše Tenet a jeho reverzní akci. Putování Amélie a její družiny je jako vystřižené z Pána prstenů, stejně jako noční dobývání Ayry. 

Tu a tam však zahlédnete i střípky Harryho Pottera, nebo spíše některého z jeho generik. Obrana Ayry před kouzly zase připomíná Doctora Strange 2 atd. Bohužel současně s tím přichází i velice proměnlivé a naprosto nepředvídatelné střídání tempa a žánrů, kdy osudové chvíle střídá groteska, což dokáže zničit pracně budovanou atmosféru. Jde sice o zábavu pro děti, jejichž nároky na storytelling ještě nejsou tak vysoko, ale vsadit na jednu silnou kartu by filmu prospělo víc než se snažit o osudovost Pána prstenů a zároveň házet trapné vtípky na vrub trpaslíka Františka (nebohý Jakub Ouvín).

Chápu, že režisér Petr Kubík a scénárista Lukáš Daniel Pařík mají ke svému pohádkovému fantasy světu blízký vztah a chtěli ho v novém pokračování náležitě rozvést, ale pro odrostlejšího diváka je v tom dortu prostě příliš mnoho protichůdných ingrediencí. Množství nových postav odpovídá rozmáchlejšímu ději, na druhou stranu většina z nich by tam vůbec nemusela být, protože scénář pro ně nemá žádný prostor. Děj má bohužel buď podstatné mezery v elementární žánrové logice, nebo selhává ve vysvětlení podstatných okolností a zákonitostí. 

Rychlé střídání žánrů ubírá na atmosféře a celé finále staví dosavadní děj úplně na hlavu. Ale čert to vem, ono by to až zas tak nevadilo, kdyby to nebylo místy zoufale nudné a rozvleklé. Celá dějová linka s Amélií a runou času je totiž značně nezáživná a její snaha o ovládnutí runy (kterou z logiky věci ovládnout nemůže, protože udělala něco, co jí v tom brání) je z pohledu děje uspávající. Dramaturgie, na kterou tady často žehráme, by skutečně zasluhovala dostat víc prostoru. A střih jakbysmet.

Přehrajte si trailer Hlavní devizou tak zůstává fajn casting v čele se správně nabroušenou Eliškou Křenkovou, jejíž sarkasmus a civilní projev mi sice občas připadal na fantasy až moc, film však nakonec utáhnout dokáže. Padouch je ve všech svých podobách (ano, čekejte dějový zvrat!) fajn a Natalii Germani s Markem Lamborou musíte mít rádi už jenom kvůli jedničce. Pochvalu jednoznačně zaslouží produkční tým, jenž konečně opustil okoukaná prostředí tuzemských kulturních památek a řídnoucích lesů a vyměnil je za rozmáchlé kulisy a CGI záběry na fiktivní fantasy město Ayru, kde společně s hrdiny strávíme nejvíc času. Kostýmy jsou stejně jako v jedničce někde mezi středověkem a Dungeons & Dragons, což k celkovému pojetí filmu perfektně padne. Bohužel i když sečteme všechny tyto plusy, nad hladinu průměru film vytáhnout nedokážou. Ale dětem, jimž už čerti a hastrmani přijdou trapní, se to líbit bude. Jenom jim nekupujte velkou colu, ta stopáž je opravdu dlouhá.