Pohnutý příběh o tom, jak Vedral (Mrázek) využil vekslácké konexe a prachy k tomu, aby vytuneloval OBSČ (ČSOB), votočil Setezu (Setuzu), sehnal informace na Líčka (Íčka) a vytvořil si největší archiv kompromitujících materiálů v zemi. Je vlastně úplně jedno, jestli dohlédnete za vkusně zvolené šifry nebo zda poznáte v jednotlivých postavách jejich reálné předobrazy (scenáristé z Kmentovy knihy pouze volně vycházejí a přimíchávají do dobové story řadu současných znaků, ale i osob), protože příběh jako takový bez problémů obstojí. Zbytečně neřešte, co je na něm pravdy, kdo patří do jiné éry, a kdo proti historickým zkazkům přežil a kdo nikoliv. Scenáristé se spíš snažili opravdovou historii ohnout tak, aby jim seděla do zvolených archetypů. Parta kriminálníků, která se neštítí ničeho, ale mezi sebou udržuje přátelství pevné jako řemen. Parta policajtů, kteří se rozhodně nepodobají jako vejce vejci, ale táhnou za jeden řemen. A jejich vzájemný souboj trvající dvě dekády. Ne, není to Válka policajtů, dokonce ani Americký gangster, ačkoliv by se tenhle příměr dal použít, protože z porevolučního panoptika země české, vystupují do popředí hlavně postavy schopného veksláka Vedrala a zarputilého vyšetřovatele Cajthamla.

Všechny ostatní role jsou sice na české poměry celkem přehledně vykreslené, ale podobně jako postavy hlavní, často působí jako chodící klišé. Bývalá milenka Vedrala, ve které se hne svědomí. Neúplatný novinář. Nepříliš bystří, ale o to nemilosrdnější nájemní vrazi. Zlej policajt se zlatým srdcem atd. atd. Jasně, tyhle postavy psal sám život, ale vnímavý divák okamžitě cítí, kde se střetává skutečnost s filmovou omáčkou a snahou o jemné krášlení. To nám totiž zatím moc nejde, a tak Vaculíkovy voice-overy a Vetchého pokusy o drama kapánek šustí papírem. Přesto oba skvěle zvládají mezi sebou natáhnout onu napjatou linku, která diváka protáhne celým příběhem, aniž by v kině zbytečně koukal na hodinky. Vaculík jako neúspěšné dobro s naskakujícími šedinami, Vetchý jako čím dál tím lhostejnější zlo, kterému pohled do zpětného zrcátka už dávno nedělá vrásky. A jednoho dne se přestane koukat úplně a v tu chvíli se to všechno podělá.

Ten pocit, že na každou svini se vaří voda a že žádný strom neroste do nebe, se daří filmu celkem přesvědčivě budovat. Vedlejší postavy jsou sice opravdu jen vedlejší, ale režírující Nikolaev s jejich pomocí často o vlásek unikne laciné doslovnosti. Zkrátka hýbe figurami směrem k očekávanému matu a tu a tam upustí nějakou tu dobovou narážku nebo překvapí decentní akční scénou (velké věci ale nepřijdou - epický výbuch obytného karavanu v hodnotě několika tisíc měl být asi hlavním money shotem...). Stejně opatrně jako tvůrci našlapují kolem dobových reálií (hlavně všechno přejmenovat, aby si na nás právníci nesmlsli), tak jemně přimíchávají do příběhu bonusové odstíny. Snímek ve vás možná vzbudí tradiční emoce - republika je prohnilá, politici jsou prolhaní, zločin bují všude, ale pokud jde o zatápění hlavním postavám a nějaké emoce budované na zelené louce, bez pomoci již hotových společenských nálad, tam Nikolaev nikdy nejede na plný plyn. Občas jako by se rozjel, ale zařadil na vyšší rychlostní stupeň zbytečně brzy. Slibně načatá situace se pak zbytečně rozmělní, děj od ní zbaběle uteče jinam a místo thrillerové atmosféry je z toho jen popíkový dějepis á la Kajínek.

Na rozdíl od tematicky spřízněného Kajínka tu není stylizace okatě samoúčelná, i když přepjatá hudba Kristiana Kolla tomuhle pocitu může nahrávat, a Nikolaev se ani nesnaží o laciné moralizování. Vaculíkova postava voice-overy pouze shrnuje děj, aniž by k nim přidávala rady, jak ho máte interpretovat. Příběh kmotra se nicméně rychle zamotá do iluze, že vypráví velký příběh, u nějž je obsah nadřazen formě. Proto se začne kašlat na gradaci, uzavírání osudů jednotlivých postav a jejich vzájemnou interakci. K tomu, abyste z dobrého příběhu udělali dobrý film nestačí jen tu a tam scénář pocukrovat. Na hercích je vidět, že se s postavami snaží pracovat, zejména Vetchý přímo hmatatelně cítí, že má Českého lva i sympatie diváků na dosah. To není nějaké vysmívání, už na poloze hlasu je cítit, že se do role snaží vší silou dostat. Ve vypjatých scénář je tohle tlačení role před sebou trochu poznat, jinde naopak sledujete Vedrala a Vetchý je někde hluboko, hluboko uvnitř. Právě díky Vetchému a jeho tour de force divák zapomíná, jak strojeně působí zbytek filmových kulis a jak všichni čekají na startovní čáře, aby mohli naučeně upadnout do tratoliště krve, případně odříkat nabiflovanou repliku.

Vaculík pro změnu hraje komorně "očima" a jeho idealistický kliďas vytváří vděčnou protiváhu snaživému Vetchému. A především díky těm dvěma to klapne, protože přes všechny výtky tu najednou máte před očima ozvěny klasické české detektivky. Stačí jedno správně vytěžené klišé a i ty polovičaté situace najednou spadnou do té správné jamky. Příběh kmotra se sice jen málokdy vzdálí pocitu, že by to celé mohlo běžet v televizi a klidně na pokračování, ale to už je past malých rozpočtů a velkých ambicí. Já jen doufám, že po diváckém úspěchu tohohle Kmotra vznikne pár podobných filmů. A budou se snažit být podobně seriózní... žádné tajtrlíkování jako v Prachy dělaj člověka (2006), ale v rámci možnosti poctivá detektivka. Dořešených i pod koberec zametených kauz tu máme tucty, tak proč by zrovna tohle nemohla být cesta ze scenáristické krize do komerčně úspěšných žánrovek. Tři, čtyři podobně slušné pokusy a česká škola filmové detektivky bude zpátky na koni. Po zhlédnutí Příběhu kmotra proti takovému vývoji bude protestovat málokdo. Takže klobouk dolů, palec nahoru. Ta šestka je důkazem toho, že je co dohánět. Ale vždycky je lepší hledět nahoru, než padat dolů.