Kdo by neznal Jirku Kajínka. Díky senzačnímu útěku z Mírova se z odsouzeného lupiče a vraha stala národní celebrita, čímž se alespoň trochu vrhlo světlo i na jeho proces - plný nesrovnalostí, chyb a záhadných okolností. Je Kajínek vinen úplně, napůl, nebo to neudělal, jak se ve vězeňských filmech vždycky traduje? Už jenom existence filmové adaptace jeho osudů mu hraje do karet, bez ohledu na to, co si autoři scénáře o jeho roli myslí. Už jenom píchání do podobného vosího hnízda vzbuzuje emoce, zvlášť když se v ukázkách na Kajínka hollywoodsky stříhá, trylkuje a obarvuje. Na lavici obžalovaných tak nesedí jen zamřížovaná celebrita, ale i debutující režisér, známý kaskadér a podnikatel Petr Jákl junior. A věru to nebude mít lehké.

Kajínek není z rodu chytrých thrillerů, které by před vámi měly náskok. Je jen o trochu sofistikovanější než Mizerové, a to v podstatě jen proto, že Dobeš s Jáklem při psaní scénáře nakukovali do soudního spisu, kde tu a tam našli nějaký šikovný zvrat. Postavy jsou přejmenovány, časová linie zohýbána, ale vzhledem k tomu, že i Kajínkův život ke konči začal připomínat akční béčko, nebudete vnímat závěrečný propad do končin, kde obvykle vládne Michael Bay a spol., jako nějaký definitivní úpadek. Film ostatně už úvodní wooovskou přestřelkou a následnou scottovskou montáží upozorní nejen na inspirace, ale především snahu o kosmopolitní vizuál. F.A. Brabec naštěstí není tak popisný jako v Máji a jeho zpomalovačky a útržkovité zoomy působí přinejmenším v akčních scénách rázně, zvlášť v kombinaci s akční decibelovou polívčičkou od Noida Bárty. To křečovité lpění na západních vzorech někomu může připadat směšné, ale podobně solidních řemeslných imitací jsme tu měli minimum a ke Kajínkovi tenhle přidrzlý styl hodně sedí. Minimálně ve chvíli, kdy se to na place honí, škrtí, střílí nebo pronásleduje.

I přes solidní rozpočet 55 milionů bohužel realita a peněženky nenabízí o moc víc adrenalinu než libovolná epizoda Kobry 11, ale v ukecanějších scénách Jákla drží nad vodou především rychlé tempo (ani přeskakování důležitých věcí, ani zbytečné chození v kruhu) a vynikající herci. Lavroněnko propůjčil Kajínkovi koňskou dávku charismatu, která prosvítá i skrz postsynchrony, a vede si dobře i ve fyzických scénách, Vilhelmová je ze začátku příjemně otravná a hraje spíš přelivem než hlasivkami, ale to se v druhé půli mění - není to akční přechod do Sarah Connor z Terminátora, ale jemný oblouk směrem k razantnější persóně se vysledovat dá. Třešničkou na dortu jsou ovšem oba Dlouzí. Michal svým chladným pohledem nechává vzpomenout na žánrově příbuzné Sametové vrahy, Vladimír (ten už bohužel není mezi námi) kariéru stylově končí over-the-top roličkou mafiána, jehož všude doprovází malý vnuk. Je to v podstatě karikatura, ale Dlouhý to ustál s noblesou a v každé scéně vypadá jako by přišel z jiného (lepšího?) filmu.

Herci ostatně vratké dialogy maskují i ochotou vrhat se do béčkových situací. Když Noid Bárta hraje s Kajínkem na dvoře basket, chvíli si říkáte, že tuhle vykrádačku 70s amerických mřížovaček nemohou myslet vážně... stejně tak se posmíváte Alici Bendové, která se svou pětiminutovkou vyloženě prosouloží, ale právě díky těmhle ochotným figurkám Kajínek zvládne dát dohromady tu detektivní mozaiku a přestane být jen tupým akčňákem, do kterého někdo zapomněl nalít akční scény.

Srovnání se Sametovými vrahy se bohužel Jáklova prvotina nevyhne. Je to škoda, protože na první pohled sice spadá do stejné kategorie (krimi podle skutečných událostí, souložící Alice Bendová, střílející Michal Dlouhý, mírně inscenační, ale přesto s netradičně sytým a nápaditým vizuálem), ale jinak jsou ty filmy z jiného těsta. Stejně jako jejich režiséři. Kajínek by chtěl sdělovat, napravovat křivdy, odhalovat skryté okolnosti. Ale stojí za ním dva rebelové, co vyrůstali na akčních béčkách a celkem nepřekvapivě jim jedno vyrostlo pod rukama. S trochu lepším castingem, ambicióznějším dějem, ale nepřehlédnutelnými kořeny. Tam kde jsou Sametoví vrazi old school detektivkou v moderních kulisách, tam je Kajínek trochu klackovitým polotovarem, co má odvahu, ale chybí mu zkušenosti.

Kdyby Jákl natočil univerzální akčňák, ve kterém vybuchne petřínská rozhledna, hrdina sjede po zadku Tančící dům, přeskočí dvě tramvaje a nechá teroristy unést prezidenta, byli by k němu možná kritici mírnější. Na takový film ale v kapsách tuzemských producentů ještě dlouho peníze nebudou. Kajínek sice ke generickým akčňákům odkazuje, nicméně je ve výsledku bystřejší, než by se mohlo z efektně střižených ukázek zdát. Minimálně živí naději o českém žánrovém řemesle a návratu drsných detektivek. Doufám, že Jákl minimálně jednu z nich vykřeše v pořádný plamen... má na to nejen svaly, ale zjevně i mozek. A něco mi říká, že přes všechny Kajínkovy nedostatky, není výsledek plodem kompromisů nebo škrtů. Ostatně sebevědomí Jáklovy vize dokazuje, možná trochu zbytečně, i posledních pět minut, kdy se váhy spravedlnosti - fiktivně - přesunou na tu "správnou" stranu.

Kajínek není nejočekávanější film tohoto roku, jak nadutě hlásají plakáty. Není ani nejlepší. Rozhodně však není nedůležitý. Bylo by velkou chybou dělat si na něj názor předem kvůli kontroverzi, která obepíná jeho hrdinu. Stejně tak byste neměli řešit, jestli ho točí kaskadér, model nebo frajírek v kožené bundě. Důležitý je výsledek, a ten ač kulhavý, snaží se tělem i duší vzepřít mustrům, podle kterých se u nás točí. A už to samo o sobě si zaslouží chvilku vaší pozornosti. Nezapomeňte, stejně jako Kajínek se můžete kdykoliv vytratit.