Přiznávám, že chválenému japonskému poétovi Hirokazu Kore‘edovi jsem zatím nepropadl, přesto jsem si třeba citlivou něžnost Naší malé sestry i sociálně-kritickou vrstevnatost Zlodějů docela užil. Novinka s velikášským názvem Pravda měla premiéru v Benátkách, kde celý festival dokonce otvírala. Vedle ambicióznosti názvu se navíc jedná o první Kore’edovu produkci mimo Japonsko, v níž se dostává rovnou do Francie – kolébky stejnojmenné klasiky z roku 1960 od Henri-Georgese Clouzota se slavnou Brigitte Bardot v hlavní roli. Vůči ní si hlavní hrdinka aktuálního filmu neodpustí jeden špílec, jenže není to zdaleka jediné pomrkávání po starých časech, kterého se Kore’eda dopouští.

V hlavní roli září Catherine Deneuve, hvězda dekád dávno minulých, jako trochu zapomenutá a stárnoucí herečka. Naplňuje klišé o panovačné a arogantní umělkyni, která systematicky ponižuje a přehlíží všechny ve svém okolí. To samozřejmě nejvíce dopadá na její dceru v podání Juliette Binoche, která před dominantní matkou raději utekla za oceán a vzala si béčkového herce Ethana Hawka. Ten je trochu upozaděn, jelikož v centru dění stojí především nepříliš přátelský vztah matky a dcery, poznamenaný dávnými křivdami. To se však nyní na setkání v rodinném sídle ve Francii může změnit.

Postava Deneuve totiž začíná trochu bilancovat (samozřejmě aniž by si nějakou slabost připustila) a ujme se role ve sci-fi dramatu o matce, která díky pobytu ve vesmíru nestárne a sleduje tak postupné umírání své dcery. Zní to bizarně, ale motiv filmu ve filmu funguje a, jak už to tak bývá, pomáhá všem zúčastněným ve vyjasňování reálných rodinných problémů. Kore’edova nenásilná poetičnost ukazuje křehkost rodinných vztahů i vrstevnatost životných figur.

V čem je Kore’edova novinka oproti podobným rodinným dramatům (které vidíte dole mezi podobnými filmy) zajímavá, je neustálé zamýšlení nad rozličnými rovinami pravdy. Titulní téma se filmem line téměř neustále a jak se o jednotlivých figurách dozvídáme další detaily z jejich minulosti, dostáváme plastičtější, barevnější a současně i nejasnější obrázek o tom, kde se ona kýžená pravda vlastně nachází. Kore’eda se prostřednictvím zdánlivě banálního tlachání privilegované smetánky dotýká jedné z odvěkých filosofických otázek – a v souladu s myslitelskou tradicí nenabízí jasné odpovědi či stanovisko, k čemu se vlastně kloní. V tomto ohledu zůstává na konci určitá pachuť, smutek z nenaplněného či možná až rozhořčení nad jakousi relativizací problematického pojmu. Lze se pravdy vůbec dobrat, nebo vnímanou realitu prostě jen překryje nezadržitelně plynoucí čas?

Kore’edovo uchopení tématu je pro mě zcela dostačující, přestože chápu, že jeho dlouhodobí fanoušci (a koneckonců i řadoví diváci) zde budou mít poměrně málo důvodů k radosti. Oproti autorově starší tvorbě se totiž nedočkáte ani citlivého vykreslení japonských reálií, pro nás značně exotických, a ani vypravěčsky nápadité sociální kritiky, jaká dovedla třeba zmíněné Zloděje až k vítězství v Cannes. Japoncův výlet do Evropy se tak jeví trochu nepochopitelně a zbytečně, jelikož výsledkem je „jen“ příjemně plynoucí vztahová konverzačka, v níž se hluboká témata řeší s autorovým pověstným citem.