Existují filmy, o kterých je nejlepší předem nic nevědět, nic si o nich nezjišťovat a rovnou na ně zajít do kina. Protože pak je zážitek maximální. A potom existují filmy, o kterých si můžete zjistit úplně všechno, a stejně vás nic z toho nepřipraví na to, jaký zážitek na vás v kině čeká. Nový film studia Lionsgate patří do obou skupin a troufám si tvrdit, že něco takového jste snad ještě nikdy neviděli. Už jenom zařazení tohoto celovečerního debutu televizního scénáristy a showrunnera Bryana Fullera do konkrétního filmového žánru je prakticky nemožné. Zkuste vzít Velké nesnáze v Malé Číně, přidat k tomu svět Johna Wicka, namixovat to s Voláním netvora, přihodit špetku Wednesday, vystřihnout postavy jako z Leona a esteticky to zasadit do prostředí filmů Wese Andersona. Máte to? Ne? Nevadí. Nečtěte dál a utíkejte do kina. Něco takového totiž musíte vidět na vlastní oči.

Ty z vás, kteří se přeci jenom chtějí dozvědět něco víc, musím varovat. Nic z toho, co si tu přečtete, nebude plně vystihovat dojmy, jaké ve vás film zanechá. Bude to totiž pestrá směsice pocitů, od němého úžasu až po absolutní nevěřícnost. Bryan Fuller z pozice režiséra i scenáristy na vás totiž vybalí cosi, co ze všeho nejvíc připomíná dětský horečnatý sen, ve kterém příšery bydlící pod postelí žerou každého, kdo se dotkne podlahy. A věřte mi, v Prachové příšeře není nic tak, jak se na první pohled zdá. Fuller si s vámi bude hrát, bude vás tahat za nos, bude vás balamutit, uhýbat a kroutit se, dokud vám nevypadnou oči z důlků.

Prachová příšera: FOTOGALERIE

Psát o dánském světoběžníkovi Madsi Mikkelsonovi, že je to skvělý herec, který si pečlivě vybírá své role, by bylo nošení dříví do lesa. A v Prachové příšeře to znovu dokazuje. Jeho osamělý chlápek žijící na stejném patře jako dětská hlavní hrdinka a její rodiče, je kombinací staromládeneckého samotáře a záhadného cizince. Takového, co pod rouškou noci kamsi odchází a když se vrací, pečlivě za sebou na chodbě utírá stopy krve. Svou bezejmennou postavu pojal klasicky po svém – jako obtížně přístupného tvrďáka, za jehož kamennou tváří se může skrývat jakákoli emoce. Nebo vůbec žádná. Mikkelsen si tak připsal další ikonickou roli a něco mi říká, že bude patřit k těm výraznějším.

Prachová příšera ale není o Mikkelsenovi, resp. o jeho mlčenlivém avatarovi. Je o malé holce jménem Aurora (debutující a naprosto božská Sophie Sloan), která jako jediná ví, kdo sežral její rodiče. Ano, sežral. Přesně to totiž Auroru (resp. její rodiče) na začátku celého toho neuvěřitelného příběhu potká. A kdo že ty rodiče sežral? No přece prachová příšera. Původní název Dust Bunny je v tomto směru o něco konkrétnější, ale to je nakonec jedno. Zkrátka je to šavlozubá potvora, co se zrodila z chuchvalců prachu tak důvěrně známých každému, kdo se někdy koukal do temných koutů pod postelí. Příšera, která sežere každého, kdo se dotkne podlahy. Proto se malá hrdinka pohybuje po bytě výlučně na zádech velkého kolečkového hrocha, zatímco se odstrkuje Hobby koníkem jako bidlem (to je taková ta koňská hlava na tyči, na kterou nasednete a děláte, že jezdíte na koni).

Příběh pak sleduje právě Auroru, kterak se v podivném světě na hranici dětské fantazie, bizarní reality a halucinogenní bezčasovosti rozhodne, že si najme podivínského souseda, aby prachovou příšeru zabil. Jenže víte co? On je ten příběh tak ztřeštěný, fantastický, surrealistický, dadaistický, a přitom tak krásně fungující, že budete jenom nevěřícně zírat na plátno. Protože časem se na jednoduchou premisu nabalí několik dalších zápletek, odkazujících diváka do říše čiré filmařské avantgardy. V tom nejlepším a nejhravějším slova smyslu. Zároveň je to ale celé velmi brutální, protože jak už naznačuje plakát, není ve filmu nouze o střelné zbraně a souboje muže proti muži. Nebo ženě. Nebo prachové příšeře. Kdo může říct, kde končí dětská fantazie a kde začíná realita? A jaká realita ro vlastně je? Taková, kde Sigourney Weaver chodí v lodičkách a za každým podpatkem má zavěšenou poloautomatickou pistoli!

Prachová příšera je půvabná hra s divákovým očekáváním, kdy netušíte, které z nabízených vysvětlení je to spolehlivější. Skutečně je všechno jenom výplodem dětské fantazie? Nebo je to celé myšleno jako alegorie? Podobenství o tom, jak děti vidí nepochopitelný svět dospělých, plný krutosti a násilí? Kouzlo Prachové příšery spočívá v odvaze Bryana Fullera házet na diváka jednu scénu za druhou a hrát si s ním jako kočka s myší. K tomu využívá fantaskní a silně stylizované prostředí odkazující k něčemu přízračnému, co se trochu podobá našemu světu, ale skutečně jenom trochu. Svou roli sehraje i výrazná vizuální stránka (včetně ultra širokého poměru stran 3:1!) doprovázená neméně fascinující hudbou Isabelly Summers.

Přehrajte si trailer Zajímavá je nakonec i otázka, pro koho je Prachová příšera vlastně určená. Rozhodně ne pro děti, protože ve Státech film vyfasoval poctivé eRko. Ostatně jinak to snad ani nemohlo dopadnout, když vezmete v potaz, kolik lidí tam zemře velmi brutálním způsobem. Včetně sežrání za živa. Takže děti raději nechejte doma. Tedy pokud nechcete, aby začaly trpět nočními můrami. Do kin jde sice i dabovaná verze, ovšem byl bych nerad, pokud byste z toho nabyli dojem, že jde o dětský film. Vůbec ne. Prachová příšera je určená spíš pro ty odvážnější diváky, které už nudí stereotypní žánrovky a chtějí zažít něco jiného. Něco výjimečného. Protože ať už se vám Prachová příšera bude líbit či nikoli, určitě platí, že něco takového jen tak neuvidíte. Občas film sice ztratí na chvíli tempo a některé pasáže nenabízí tak intenzivní zážitek, jako celek to ovšem funguje skvěle. Včetně potitulkové scény. Jindy kritizované studio Lionsgate se tentokrát trefilo přímo do černého.