Wes Anderson nás letos potěšil Grandhotelem Budapešť. Paul Thomas Anderson do konce roku přispěchá s hypeovanou kriminálkou Inherent Vice. A co Paul W. S. Anderson? Ten se nepřekvapivě drží svého kopyta a servíruje podprůměrnou blockbusterovou šlichtu, kterou ale kupodivu trápí o dost jiné vady než jeho předchozí filmy.

Pompeje: FOTOGALERIE

Ta první asi moc lidí tížit nebude, Pompeje ale tak nějak nejsou "klasická andersonovka", tedy nadšeně béčkový výplach plný zpomalovaček a nápadů tak pitomých, až jsou mnohdy zábavné. Anderson jako by potřeboval vydělat prachy, a tak vzal studiovou zakázku (přestože se v reálu do filmu hrnul od sám), která vyžadovala akorát rutinní zrealizování skrz na skrz obyčejného scénáře. Ten přitom působí, jako by ho někdo vytáhl z šuplíku, kde ležel od šedesátých let. A přepsal ho podle svých nejoblíbenějších žánrovek.

V otevírací scéně (uzmuté přímo z Barbara Conana) tudíž hlavní hrdina brutálně přijde o rodiče a je odveden kamsi pryč, abychom skočili o 17 let dopředu, kdy je z něj prakticky nejlepší gladiátor na světě. Kit Harrington ze Hry o trůny se tuhle polohu snaží prodat vyrýsovaným sixpackem, jeho štěněčí pohled vám ale vždycky rychle připomene, že je tohle castingové rozhodnutí vrcholem absurdity. Jako borec známý pod přezdívkou Kelt (Španěl už byl asi zabraný) se Kit posléze přesune do Pompejí, kde se zabouchne do bohaté (ale tentokrát nepříliš pohledné) Emily Browning, jíž se rodina snaží provdat za maniakálně zlého senátora Kiefera Sutherlanda (geniálně pojmenovaného Corvus!), ne náhodou vraha Keltovy matky.

Co následuje? Pochopitelně pár desítek minut pečlivého vykrádání Titanicu, jež prokládá ještě pečlivější vykrádání Gladiátora, a to i se scénou, kdy mají gladiátoři padnout v rekonstrukci slavného masakru. Jenže začnou vyhrávat a Kiefer samozřejmě utrousí, že si to celé pamatuje trochu jinak. Záhy se pak ještě chvíli pletichaří, brzy se ale dostáváme někam k šedesáté minutě, kdy se televizní vztahovka konečně odporoučí a do hry se zapojí osudový ledove... sopka.

Finální půlhodina čiré destrukce pák má sice potřebné měřítko a nešetří nic a nikoho. Anderson z ní ale přesto nevymáčkne byť špetku napětí, ohromující opulence nebo nedej bože emocí a jen poslušně demoluje jedničky a nuly jedničkami a nulami. Jeho hrdinové mezitím přesně opisují léty ověřené dějové dráhy, díky čemuž dokonale víte, co se kdy komu stane. A jelikož vás jejich osudy vlastně ani nezajímají, veškeré házení stodolarovek na plátno se mění v prázdné mlácení filmové slámy, při němž máte spoustu času na vzpomínání, kde jste ten či onen "zvrat" viděli v daleko lepším provedení.

Přehrajte si trailer Pompeje tak společně s totální neinvenčností zabíjí hlavně nevýrazné postavy, z nichž vás bude bavit maximálně uřvaný Corvus a Keltův mohutný gladiátorský sidekick v podání Adewalea Akinnuoye-Agbajeho (protože Španěl měl přece Djimona Hounsou!). Veškerá PG-13ková akce je potom celkem solidní, ale nikoho nevytrhne, a cokoliv mimo ní je pochopitelně jen čekání na další střet v aréně nebo mimo ni. Anderson naštěstí vsadil na střídmou stopáž a trápení v supervážných Pompejích tak skončí rychleji, než vám stihne způsobit nějaké hlubší šrámy. I přesto byste se jim ale měli zdaleka vyhnout, protože nenabízí zhola nic, co by jinde nefungovalo o 100% lépe.

P. S.: Ani český dabing Pompejím nepřináší kýžený parodický rozměr. I když se chvílemi docela snaží.