Režisér a scénárista Rudolf Havlík je zkušený rutinér, který dobře ví, co lidé chtějí. A tak jim to dává. Občas sice šlápne vedle (viz letošní Franta mimozemšťan), ale jinak divákům s chirurgickou přesností servíruje to, co se od něho očekává. Co se mu zároveň musí nechat, to je odvaha, s jakou se pouští do jednotlivých projektů. Neváhá totiž nacpat celý svůj miniaturní štáb do letadla a přesunout se do cizích krajů, ať už jde o Island (Minuta věčnosti), Thajsko (Ostrov) nebo indonéský ostrov Bali. Právě tam totiž umístil děj druhé své letošní novinky s názvem Poklad, jehož ústředním mottem je – jak název napovídá – hledání pokladů. Ať už těch skutečných, ukrývajících se v potopených vracích na mořském dně, nebo alegorických.

Jak už to ve filmech Rudolfa Havlíka bývá zvykem, hlavní role se ujal další zkušený rutinér Jiří Langmajer. Nečekejte ovšem žádnou romantickou komedii pro starší a pokročilé, jakou jste dostali v případě loňského Ostrova. Milostné vztahy nechal Havlík v pozici scénáristy tentokrát odpočívat a místo nich vytáhl odvážnou kartu – nefalšované dobrodružství vonící těžkou exotikou. Jde skutečně o poměrně odvážné rozhodnutí, protože točit dobrodružnou výpravu za potopeným vrakem lodi plným zlata a drahokamů na opačném konci světa s sebou přináší nelehké produkční překážky. Havlík a spol. je ovšem dokázal překonat a natočil příběh o vztahu otce a dcery, na jehož pozadí se pátrá po jednom takovém potopeném pokladu. Ačkoli těžko říct, co je v popředí a co v pozadí Havlíkova ústředního zájmu.

Langmajer zde hraje otce, jehož vášní je hledání pokladů. Této vášni zasvětil celý svůj život, aby při jedné podmořské výpravě přišel o manželku a v důsledku toho i o dceru Julii (Veronika Khek Kubařová), která ho viní z její smrti. Život je spojí dohromady právě na Bali, kam Julie po sedmi letech odloučení přijíždí vyříkat si s otcem jeho lehkovážný způsob života. Na rozdíl od psychologicky laděné Minuty věčnosti (2021), kde se také řešil komplikovaný vztah otce a dcery, ovšem Poklad nepředstavuje žádné rodinné drama. Hledání cesty mezi Julií a jejím otcem je zde jaksi mimoděk, aby bylo možno natáhnout stopáž alespoň na střídmých 100 minut. Jinak se děj věnuje pátrání po pokladu, což zahrnuje především četné podmořské záběry jakožto hlavní lákadlo filmu.

Poklad: FOTOGALERIE

Není sporu o tom, že se Havlík rozhodl pro fyzicky poměrně náročné natáčení a celý štáb si musel v tropickém ráji přijít na své. Podmořské záběry společně s atmosférickou hudbou Havlíkova dvorního skladatele Ondřeje Konvičky jsou dostatečně poutavé a představují tu správnou směs dobrodružství a cestovatelské romantiky. Stejně jako dronové záběry na mořskou hladinu ztrácející se v mlžném oparu nebo palmami porostlé pláže. To vše vytváří dojem nefalšované exotiky tak netypické pro tuzemské filmy. Za to patří jednoznačně palec nahoru.

Ovšem za co palec nahoru rozhodně dát nejde, to je příběh samotný. Havlík jede na absolutní volnoběh a hází na diváka jedno klišé za druhým. Děj Pokladu představuje koktejl všeho, co muselo napadnout snad každého, kdo strávil nějakou tu dovolenou u moře a v životě přečetl alespoň jednu dobrodružnou knížku o hledání pokladu. Nebýt problematického vztah otce a dcery (který se navíc vyřeší v podstatě sám od sebe), sestával by Poklad jenom z podmořských záběrů a nějakého toho tlachání na lodi, případně v domě, kde si Langmajer se svými hledači pokladů zřídil hlavní stan. Nečekejte žádnou akci, kaskadérské kousky nebo adrenalinové záběry. Na nic takového nebyly peníze.

Přehrajte si trailer Velké pozitivum je, že Poklad se díky omezeným financím drží při zemi a nesnaží se být velikášský. Protože jinak by shořel jako papír. Malou českou produkci určitě nemůžeme srovnávat s jakýmkoli podobným zahraničním filmem – to by nebylo fér. Havlík si to pochopitelně dobře uvědomoval a natočil přesně to, na co byly peníze, aniž by se snažil z Pokladu udělat velkofilm. Největší devizou celého snímku tak muselo být samotné natáčení, o čemž svědčí fotografie doprovázející závěrečné titulky. Bohužel na dobrý film to nestačilo. Langmajer s Kubařovou si odehrají svoje, ale z důvodu neexistence skutečného konfliktu mezi nimi se nedá hovořit o žádných velkých výkonech. Všichni ostatní jsou tam už jenom do počtu. Naštěstí pro diváka je exotické aranžmá dostatečně samonosné na to, aby se člověk na chvíli nechal unášet lehce pohádkovým příběhem o hledání pokladu. Kdo z vás nikdy nezatoužil něco podobného zažít?