Napsat o dánském herci Madsovi Mikkelsenovi, že točí výtečné filmy, by bylo mlácení prázdné slámy. Omezím se proto na konstatování, že v roce 2020 natočil typicky skandinávskou směs sžíravé komedie a brilantního maloměstského dramatu o jednom experimentu, který zahrnoval čtyři středoškolské učitele a jistou míru hladiny alkoholu v krvi. Protože když dokázal Churchill vyhrát světovou válku, zatímco byl věčně pod parou, proč by podobné výsledky nemohli mít čtyři kantoři unavení svými stereotypními bezvýznamnými životy? Kdo z vás tuhle oscarovku minul, rychle si doplňte vzdělání, neboť kromě toho, že jde o výborný film, posloužil zároveň jako předloha pro natočení tuzemské předělávky s názvem Pod parou. A ta právě teď přichází do českých kin.

Přiznám se, že móda nakupování filmových licencí za účelem natočení národních konverzí původní předlohy mi nepřijde jako dobrý nápad. Proč natáčet to samé v jiném provedení, kde se krom herců prakticky nic nezmění, když tu máme samotný originál? Ale budiž, na nedávných případech je vidět, že diváci tyto „tuzemáky“ konzumují rádi, tak nechám diskusi o originalitě a celkovém smyslu takovýchto remakeů stranou. Faktem totiž zůstává, že tu máme československou verzi Chlastu a vás bude zajímat, jak se povedla. A povedla se překvapivě dobře! 

Pod parou: FOTOGALERIE

Režisér a producent Rudolf Biermann (nomen omen?) se rozhodl zasadit příběh do Mikulova, zřejmě pro jeho vinařskou tradici, která ústřednímu tématu celkem sluší. Nemusíte se ale bát žádného násilného podsouvání turistických lokací skrze agenturní dronové záběry na místní pamětihodnosti nebo nevkusného product placementu křičícího z dálky jména jednotlivých vinařství. Zasazení do prostředí, kde víno představuje každodenní součást života mnoha lidí, je naopak velmi dobrým nápadem, neboť vytváří přirozenou vazbu mezi hlavními hrdinkami a alkoholem obecně. V české kotlině totiž alkohol hraje velmi ambivalentní roli a přístup veřejnosti k němu je díky dlouholeté tradici vaření piva, výroby vína a pálení nejrůznějšího ovoce všelijaká. 

Čtyři blízké kamarádky, středoškolské učitelky na místním gymnáziu, mají každá od života docela naloženo, byť každá jiným způsobem. Jedno ale mají společné – jejich profesní život stagnuje. Mírně řečeno. Zkrátka jsou vyhořelé, vyčerpané a bez jakékoli chuti věnovat se studentům a blížící se maturitě. Proto není těžké, aby se navzájem přesvědčily vyzkoušet na sobě jeden malý experiment. Jistá vědecká teorie totiž tvrdí, že se všichni rodíme s přirozeným nedostatkem alkoholu v krvi a náš organismus nejlépe funguje právě při dosažení a udržování jeho hladiny na úrovni 0,5 promile. Kdo z vás by do toho nešel? 

Co přijde pak, to odhadnete i bez znalosti předlohy. Výhody alkoholu v krvi jsou v jistém ohledu fascinující a proč nastavenou laťku neposouvat dál, když to tak hezky funguje? Všechny čtyři ženy rázem pookřejí a díky alkoholu rozbijí stereotypní a ubíjející nudu jejich každodenních životů. Ovšem za jakou cenu? To jsou otázky, které tvoří páteř původního dánského příběhu a hledání odpovědi na ně funguje naprosto spolehlivě i v české verzi. Ano, původní předloha je natolik silná a svým způsobem univerzálně sympatická, že na jejích základech dokáže Biermannova konverze zdatně vybudovat funkční, uvěřitelný a snadno představitelný příběh. 

Oficiální text distributora straší tím, že tato verze bude plná ženského půvabu a česko-slovenského škádlení. Nic z toho se naštěstí nekoná, resp. není to žádný stavební kámen, díky němuž by se z originální a velmi mrazivé předlohy stala nějaká tuzemská taškařice o čtyřech nalitých učitelkách. Naopak. Pod parou se pečlivě drží ústředního tématu alkoholismu a jeho dopadu na člověka a mezilidské vztahy. Ačkoli ve filmu jemný humor najdete, rozhodně to není komedie o čtyřech rozjetých profesorkách. Biermann si jemnými nuancemi filmového řemesla pomáhá k tomu, aby v divákovi nikdy nevyvolal veselí, ale spíš tísnivý pocit neurčité obavy o osud hlavních hrdinek. A jak se hladinka pomalu zvyšuje a dámám začíná realita klouzat mezi prsty, uvědomíte si, že jsou na cestě do pekel a cesta zpět není tak samozřejmá, jak by si každý chlastající Čech mohl myslet. Záměna mužských hrdinů za ty ženské proto nepředstavuje z hlediska příběhu vůbec žádný problém. Možná právě naopak, protože ženský alkoholismus je ve společnosti mnohem větší tabu než ten mužský. 

Největší prostor ze všech dostala výborná Hana Vagnerová, jejíž Martina je vykreslena tak precizně a uvěřitelně, že nezbývá než zatleskat. Nejsilnější přitom není ani tak v momentech, kdy posílená alkoholem boří své stereotypy a získává přízeň studentů (což byla parketa jako dělaná pro strhující vystoupení Madse Mikkelsena), ale v situacích, kdy na ni dopadá váha celého světa. Jde jednoznačně o její nejlepší výkon posledních let a cesta k alkoholismu je v jejím podání skutečně něčím velmi specifickým.

Stejně tak se daří přenést na plátno emoce i tradičně vynikající Zuzaně Bydžovské. Její životem strhaná tělocvikářka není navzdory některým styčným plochám nijak podobná totožné roli v Gymplu, Vejšce a Džobu, což je příjemné zjištění, zvlášť proto, že se Pod parou a poslední část sprejerského triptychu Tomáše Vorla potkají v kinech. Mnohem méně se dozvíte o postavách ztvárněných Judit Pecháček a Alžbetou Ferencovou, kde není úplně dobře vykresleno, proč do sebepoškozujícího experimentu vlastně šly nebo v něm setrvávaly, když jejich život žádný větší impulz vlastně nepotřeboval. Nicméně jejich skupinová „girl power“ je založená na dobře fungující chemii a působí naprosto nenuceně. 

Přehrajte si trailer Pokud se dá na snímku najít něco, co lze označit za výtku, půjde současně o výtku směřující k původní předloze. A bude se týkat zejména vazby alkoholu na mládež, kde funguje jistý druh zdánlivě neškodné generační omluvy, totiž že chlast k mládí patří a nepředstavuje tedy žádný problém. Je to velmi zřetelně vidět na finále, kde je démon alkoholu konfrontován s možností Martiny začít znovu s čistým štítem. Mnohoznačný konec je sice lehce interpretovatelný nejrůznějšími způsoby, nicméně zcela jasné poselství chybí. A taneční umění Hany Vagnerové spíš vzbuzuje rozpaky, než aby z něj čišela dlouho potlačovaná živočišnost Madse Mikkelsena. Ale to jsou jenom dílčí vady na kráse jinak velmi povedeného příběhu, jehož originální podobu dokázal Biermann dobře převést do československého prostředí. Tak na zdraví!