Když jsem před pár měsíci recenzoval disneyovského Pinocchia od Roberta Zemeckise, tak trochu jsem nechápal, proč je zrovna dřevěný klučina mezi filmaři tak oblíbený a musíme ho zhlédnout během roku hned ve dvou adaptacích. Sterilní disneyovka mě totiž zdánlivě přesvědčila o tom, že v této okoukané látce už nelze přijít s ničím novým a může být jen totálně ohranou a zaměnitelnou pohádkou plnou písniček a rodinného kýče. Jenže nyní na stream Netflixu přichází druhý letošní Pinocchio, a to od samotného Guillerma del Tora, který sliboval temnější i dospělejší podívanou a zkrátka vizi, kterou bychom u známé pohádky nečekali. A kupodivu nekecal a já musím vzít svá původní slova o ohrané látce přeci jen zpátky.

Ano, opět tak dostáváme klasický příběh Pinocchia, který by chtěl být jako normální kluk, jeho vztah s otcem Geppettem a Cricketa, tentokrát vystupujícího se jménem Sebastian, jenž je hrdinovým průvodcem. Jenže tradiční propriety jsou tentokrát obohaceny o výrazněji dospělejší témata. Máme tu velmi silný motiv pomíjivosti života, smrti, víry, otcovský vztah Geppetta k Pinocchiovi je o něco komplikovanější a nechybí ani prvky fašismu a propagandy. Film je totiž situován do období Mussoliniho Itálie. A to je poměrně dost silných a dospělých témat na dětskou pohádku o dřevěném panákovi.

Del Toro však umí s těmito vyzrálými motivy nejen výborně pracovat a doplňovat je svým tradičním tvůrčím rukopisem, ale navíc je zvládá skvěle skloubit s dětskou poetikou a vděčným humorem, jenž má na starosti zejména roztržitý a neustále padající Cricket. A do toho dokáže ve známém příběhu přinést nejedno překvapení, posunout ho nečekaným směrem a klasické dějové zákruty variovat originálními a do celku trefně padnoucími zápletkami. A funguje to lépe, než jsem po trailerech očekával. Del Toro dává předloze zcela novou šťávu, perspektivu a se všemi motivy pracuje dostatečně dospěle, ale zároveň zcela srozumitelně a stravitelně pro dětské publikum, které by se tak rozhodně nemělo nudit. A samozřejmě dojde i na klasické del torovské potvory a stylizace, kdy si např. u různých víl či duchů vzpomenete na Faunův labyrint.

Správně vyspělému celku pak samozřejmě hodně pomáhá také parádní, osobitá a v mnoha ohledech opravdu kouzelná stop-motion animace, jež je rozpohybovaná do nejmenšího detailu. Fanoušci podobných animáků, kteří ulítávají např. na podobných kouscích Tima Burtona či Henryho Selicka, budou z vizuální stylizace a jednotlivých nápadů uneseni už od samotného počátku. Právě animační hravost a příval nápadů diváka unáší tímto dřevěným světem i ve chvílích, kdy snímku v polovině přeci jen trochu spadne řetěz. 

I když se totiž del Toro snaží od dětského předobrazu odlišit, jak to jen jde, i on občas narazí na mantinely v podobě předvídatelnosti celého děje. A stejně jako u řady jeho předchozích titulů, i zde nedokáže dostatečně pracovat s emocemi a je tu cítit jistá odměřenost a chladnost. I když na poměry pohádek poměrně silný a uspokojivý závěr dokáže tento jeho nešvar zachránit.

Přehrajte si trailer Del Toro tak své sliby splnil takřka na jedničku a všem škarohlídům (včetně mé maličkosti) ukázal, že i z xkrát zfilmované dětské látky se dá vytvořit dospělý a ponurý příběh se silnými tématy, v nichž se bude skvěle kombinovat tvůrčí vize a hravost s dětskou atmosférou. Vznikl tak opravdu poutavý a nápaditý mix, jenž si užijí všechny generace a je z něj cítit neskutečná láska k předloze. Tato adaptace má totiž, na rozdíl od rutinního Zemeckise, srdíčko na tom správném místě. A dokáže vás svým tvůrčím stylem i přes temná témata nabít pozitivní energií a v každém záběru okouzlit. Což už jsem u animáků nějaký pátek nezažil.

P. S.: Písniček zde sice pár je, ale vůbec neruší a rozhodně se kvůli tomu nedá film označit za muzikál. Lidé, kteří se bojí rozverných songů, tak mohou zůstat v klidu.