Zkoušeli jste někdy seznamku? Jistěže zkoušeli. Potom si možná vybavíte, jak jste se cítili, když jste měli vyplnit kolonku „Něco o sobě“. Ten prchavý moment, kdy jste měli zhodnotit, co jste zač a co od vás mohou vaše potenciální protějšky očekávat. Věděli jste hned, co napsat? Byli jste suverénní, upřímní nebo dokonce samolibí? Přetékalo textové pole superlativy? Nebo vaše mírně rozechvělé prsty bloumaly po klávesnici nebo obrazovce v marné snaze napsat něco, cokoli, co by odpovídalo vaší povaze? Pro zakřiknutého neprůbojného Colina to byl ten druhý případ. Jenže právě teď se pootočilo soukolí dějin. Povede se mu najít lásku ve světě, o kterém toho zatím mnoho neví, navíc za situace, kdy sám sebe vlastně vůbec nezná?

Zní to jako začátek klasické romance. Jenže Pillion není klasickou romancí. Ani vzdáleně. Zapomeňte na líbivé a podbízivé limonády pro konzervativně laděnou střední třídu, hledající u filmu relax po celodenním namáhavém sezení u počítače. Pillion je hypnotický exkurz do duše jednoho mladého muže, pro něhož se mají brány dospělosti teprve otevřít. A otevřou se velice zprudka a doširoka. Stejně jako jeho tělesné otvory. Protože to, co Colin sám v sobě objeví, jej bude hodně bolet. A nejenom u srdce.

Pillion je totiž příběhem o homosexuální BDSM komunitě. Komunitě s velmi specifickými projevy sexuality, o jaké byste svým rodičům při nedělním obědě jen velmi neradi vyprávěli, protože by uvedla do rozpaků i pravidelného návštěvníka Pornhubu. Ale Pillion není samoúčelnou sexploatací. Jde o podmanivé hledání sebe sama (a možná i něčeho víc) v toxickém prostředí, které je ovládané dominancí a submisivitou. Debutující anglický režisér a scenárista Harry Lighton se rozhodl ukázat divákovi svět, do něhož nemá běžný smrtelník přístup, protože nemá odvahu zaškrtnout na seznamce jiný checkbox, než že hledá opačné pohlaví.

Lighton k tomu použil knihu Box Hill britského spisovatele Adama Mars-Jonese, jejíž podtitul sám o sobě mnohé napovídá – A Story of Low Self-Esteem. Jenže jak už jsem naznačil, nečekejte žádnou konvenční cestu zakřiknutého kluka do konejšivé náruče záhadného cizince – právě naopak. Záhadný cizinec se tady sice vyskytuje a má dokonalou postavu a větrem ošlehanou tvář Alexandera Skarsgårda, nicméně není na něm zhola nic konvenčního. Stejně jako není nic konvenčního na tom, k jaké komunitě patří a co s Colinem provede. A vy se určitě budete ptát, co to bylo.

Colinova cesta do hlubin vlastní duše a nově nalezené sexuality je sama o sobě velmi fascinující. Jeho proměna je až kafkovského rázu, kdy stačí jeden jediný večer v zadní uličce britského maloměsta (plus jeden deepthroat), aby se jeho život navždy změnil. Jestli k lepšímu, to už je složitější. Ale rozhodně změnil. A to od základů. Stane se totiž otrokem Raye, dominantního motorkáře, pro něhož není Colin nic jiného než odosobněný kus masa. A bez jakékoli špetky citů jej nemilosrdně zasvětí do všech tajů třinácté komnaty, jejíž otevření je pro Colina stejnou měrou vykoupením jako prokletím. Jejich vzájemný vztah je velmi trefně ilustrován péčí, jakou Ray věnuje své motorce. O něčem takovém si může Colin nechat jenom zdát. 

V roli Colina doslova září Harry Melling, jenž svým pečlivým výběrem rolí dlouhodobě dokazuje, že chce navždy udělat tlustou čáru za svým účinkováním v Harrym Potterovi. A v Pillionovi znovu suverénně dokazuje, že se s ním musí počítat jako s hercem, pro něhož neexistují žádná tabu! Nechci pátrat po tom, co všechno musel vzít během natáčení do pusy, ale je toho dost na to, abyste (v kladném slova smyslu!) navždy zapomněli, že hrál malého spratka, co zatápěl pod kotlem chlapci, který přežil. Jeho role je velice fyzická, odvážná, ale současně naprosto přirozená, uvěřitelná a překvapivě plná emocí. Je to on, kdo v nerovném partnerství představuje člověka se srdcem, zatímco na druhé straně je pouze maskulinní kus ledu.

Tím je neproniknutelný Ray. Je to ten typ záhadného cizince, který když kolem vašeho sedanu profrčí dvoustovkou na své nadupané mašině, máte okamžitě chuť skočit mu na sedlo spolujezdce (odtud název filmu) a nechat se odvézt do západu slunce. A něco podobného Colin také udělal. Akorát s tím rozdílem, že západ slunce měl spíš podobu padesáti odstínů šedi než nějakého navoněného happyendu. Ale chtěl Colin skutečně najít nějakou svou Zemi Nezemi, nebo spíš někoho, komu by mohl patřit? A našel to skutečně? Režisér záměrně předestře divákovi celou paletu protichůdných emocí a postojů, tak typických pro postavení novodobého sexuálního otroka a jeho pána, aby ukázal, jak složitá a nejednoznačná může být pro Colina jeho nově objevená životní role.

Přehrajte si trailer Velice zřetelně je tento ambivalentní vztah vykreslený na Rayově návštěvě v domě Colinových rodičů, kterou si na něm Colin časem vynutí. Střet bigotní maloměšťácké morálky s padesáti odstíny šedi snad nikdy nebyl zobrazený přiléhavěji. Protože jde o světy, které se míjí o celé světelné roky. Lighton ani jeden z nich neobhajuje. Právě naopak. S velkou řemeslnou zručností nastiňuje všechny úhly pohledu, ovšem s tím, že hlavní pozornost je věnována právě Colinovi a jeho sebepoznání. Spokojí se s tím, co v sobě probudil, nebo se z něj stane druhý Ray? To zjistíte pouze tehdy, když si toto velmi povedené drama nenecháte utéct. Některé dějové zákruty jsou možná trochu na sílu nebo k nim postavy dospějí navzdory svému dosavadnímu přístupu, ale není to nic, co by vám zkazilo zážitek.