Jason Statham, dvanáct milionů dolarů a nápady, ze které by většina scénáristů prodala játra vlastních rodičů. To stačilo Brianu Taylorovi a Marku Neveldineovi k tomu, aby natočili akční odvaz, na který i mnohdy desetkrát dražší filmy musí koukat z uctivé vzdálenosti. Zastav a nepřežiješ bylo zkrátka jedno z nejpříjemnějších překvapení předloňského roku. Taylor a Neveldine se sice do kin jako režiséři podívají až příští rok (a rovnou dvakrát!), ale i tak si stačili udělat trochu času a napsali jeden malý scénář pro béčkový thriller Patologie. A ukázali, že nápadů a odvahy mají pořád ještě dost.

Na druhou stranu hned na začátek je nutné říct jednu velmi důležitou věc. Patologie je kravina. Hlavní hrdina Ted Grey je mladý, sympatický a ambiciózní lékař, kterého však zajímá spíš smrt než život. Na univerzitě, kam právě nastoupil, se seznámil s podobnými lehce vyšinutými doktory a všechno to vypadalo růžově. Dokud Ted nezjistil, že jeho kolegové si ve volném čase hrají na bohy a zabíjejí náhodně vybrané lidi, aby sami sobě dokázali, že jde spáchat dokonalou vraždu. A Ted dostal nabídku, aby se do vraždícího spolku přidal. Vyhraje jeho zvědavost a ego nebo svědomí? Všichni jsme už podobný film minimálně jednou v životě viděli (a je fuk, jestli jde o doktory, vojáky, policisty nebo řidiče trolejbusů) a vymyslet k tomuto ohranému tématu něco originálního je prakticky nemožné, což ale naštěstí pochopili i scénáristé a rozhodli se jít na celou věc tak trochu jinak.

Patologie se od začátku do konce drží víceméně žánrové šablony, ale Neveldine a Taylor se rozhodli udělat pár zásadních změn, díky kterým jejich film není až tak úplně obyčejným thrillerem z lékařského prostředí. Tou nejvýraznější je asi fakt, že Ted Grey se nerozhodne zachovat se jako Mirek Dušín, ale spíš se vydá cestou, na jakou by vyrazilo Bratrstvo kočičí pracky. Zkrátka a jednoduše se vykašle na Hypokratovu přísahu a začne zabíjet lidi stejně jako jeho spolužáci. Samozřejmě, že na konci si uvědomí, co že to prováděl za prasárny, ale do té doby pod jeho skalpelem skončí poměrně dost nic netušících stopařů, zapáchajících bezdomovců nebo přiožralých kriminálníků.

Jedna změna zažitého klišé, i když velmi výrazná, by ale z Patologie neudělala zajímavý film. Naštěstí těch důvodů, proč se na tenhle papírově jinak nepříliš zajímavý film koukat, je víc. Pokud vás v Zastav a nepřežiješ bavily vylomeniny, které prováděl Jason Statham s defibrilátorem, energy drinky a Amy Smart, budete spokojeni i u Patologie. Všichni, včetně hlavního hrdiny, jsou tu totiž alkoholici, feťáci a na sexu závislí psychopati, takže hrátky se sekáčkem, čerstvou mrtvolou a dýmkou plnou cracku člověka za chvilku ani nepřekvapí a scéna, kdy dvojice hrdinů nechá své ještě živé oběti zmrznout vnitřnosti, rozmlátí je na kusy a pak si dá na podlaze hezky animální sex, milovníkům drsnějšího humoru zkrátka rozzáří den.

Po scénáristické stránce je zkrátka Patologie zdánlivě naprosto nezajímavé béčko, které se však nebere vůbec vážně a dávkuje divákům scény, u nichž by milovníci hřejivých filmů Hřebejka a Jarchovského nejspíš houfně utíkali z kina a diváci nad sedmdesát let by si v přítmí kinosálu vychutnávali zážitek ze skupinového infarktu. Taylor a Neveldine se zkrátka po akčním nářezu v Zastav a nepřežiješ vyřádili v lékařském thrilleru a i tady jim to jde sakra dobře.

Ovšem je nutno přiznat, že za sbírkou několika více či méně vtipných/hrůzných (záleží na vás) scén se stále skrývá jen a pouze obyčejný thriller, kterému by to v kině asi zas tak moc neslušelo. Nikdo z herců nestál před životní výzvou a o nějak zvlášť rozpracovaných charakterech se mluvit nedá. Všichni si odehráli to svoje, ale nikdo výraznější dojem nezanechá. To samé by se dalo říct i o režii debutujícího Marca Schoelermanna. Patologie evidentně nestála moc peněz a téma režisérovi nenabídlo příliš prostoru k seberealizaci, na druhou stranu film utíká poměrně svižně, ale po audiovizuální stránce zkrátka nic výjimečného nabídnout nemůže.

S Patologií je to tedy ve výsledku docela těžké. Nestranný recenzent ve mně říká, že bych měl filmu dát čistý průměr, protože vlastně do žánru nic moc nového nepřináší, na druhou stranu u sympaticky anarchistických nápadů scénáristů jsem se bavil víc, než by bylo v dobré společnosti slušné přiznávat (některé scény jsou opravdu za hranicí oficiálního dobrého vkusu). Za pokus to ale rozhodně stojí a už úvodní „dialog“ vám jasně naznačí, jestli jste si vybrali správný film. Sám za sebe ale musím říct, že jsem si tuhle neortodoxní pitvu parádně užil.