Marka Thackeraye (výborný Poitier) čeká první školní den. Nově nabyté učitelské zaměstnání bere spíše jako přestupní stanici na vysněnou pozici inženýra. Již po příchodu do sborovny poznává, že se ocitnul na místě, kde se jeho kolegové snaží především přežít chuligány v lavicích a nad rozjívenými teenagery už dávno zlomili hůl. Idealistický nováček dostane na starost tu nejproblémovější třídu a rozhodne se, že obávanou bandu z těch nejchudších londýnských čtvrtí připraví nejenom na maturitu, ale i na život.

Pokud očekáváte drama z ranku Weirovy Společnosti mrtvých básníků, jděte o dům dál. Nečekejte ani vzletný opus o černochovi, kterému před více než padesáti lety nachystala bigotní společnost nejedno nehezké překvapení. Téma rasismu je sice nakousnuto, ale kdyby měl Thackeray bílou barvu pleti, sledujete fakticky stejný film. Ne, během 105 minut vážně nezazní nějaké mrazivé zvolání, jako „They call me mister Tibbs“ v parádní kriminálce V žáru v noci, po kterém se doufám kdysi zastyděli i někteří fundamentální rasisté z amerického jihu. Co tedy vlastně můžete očekávat?

Je nám představena svým způsobem již „hotová“ charismatická osoba, která věří, že (navzdory tragické morálce v jeho nové třídě) stojí za to bojovat. Jasně nastavit pravidla a dětem naznačit, že je v jejich zájmu, aby se učily a vyhnuly osudu rodičů, kteří prodávají salát na trhu a dřou bídu. Chovat se k žákům jako k sobě rovným. Brát je jako dospělé. No a pokud teenageři souhlasí, dát jim co nejvíc.

Třeba i exkurzi do jim jinak nedostupného Britského muzea. Právě tato pasáž s fotografiemi patří ve filmu mimochodem k nejsilnějším a mně se skoro nechce ani věřit, že se jedná o z nouze ctnost, protože štáb nedostal povolení v londýnské budově natáčet a musel si vystačit právě a pouze s fotografickým materiálem.

Panu učiteli s láskou je v první řadě sentimentální pohádka, ve které se sice nějaká ta překážka před učitelem naskytne, ale nikdy nejde o život a cesta k srdcím žáků je vlastně nalezena poměrně rychle a bez nějakých zásadních komplikací. To vše zaobalené v neodolatelně pohodovém hávu podbarveném chytlavým soundtrackem, nějakou tou nutnou romancí s atraktivní kolegyní a…

A bez přehánění legendární Poitier byl prostě bůh, kvůli němuž musíte Panu učiteli s láskou vidět. Jako hrdá a mírně pedantská autorita, k níž začnou žáci rychle vzhlížet, skoro nesleze z plátna a vy mu visíte na každém slovu. Snímek se navíc nezdržuje s nějakým vykreslováním mindráků začínajícího učitele a v rychlém tempu uhání k očekávanému konci. Slza samozřejmě ukápne.

Jasně, kolikrát už jsme podobné cesty do hlubin študákovy duše na plátně viděli. Panu učiteli s láskou v roce 1967 rozhodně netěžilo vděčný koncept o inspirativním pedagogovi a problémových žácích poprvé. Sám Poitier si o dvanáct let dříve zahrál grázlíka ve známé Džungli před tabulí a Hollywood podobné téma načrtnul třeba už v roce 1939 v (u nás méně známém) černobílém Sbohem, pane Chips.

Právě Panu učiteli s láskou je však podle mého názoru tím esenciálním snímkem z úzké učitelské škatulky, který snad všichni (ano, svým způsobem i Jan Svěrák s Obecnou školou) v budoucích letech nějak napodobovali. Pro jistotu zmíním třeba Nebezpečné myšlenky s Michelle Pfeiffer, německou trilogii Fakjů pane učiteli a nakonec i ničím výjimečné televizní pokračování Panu učiteli s láskou 2 od slavného režiséra Petera Bogdanoviche.

Stačí to na V.I.M.? Rozhodně. Přiznám se, že jsem chtěl psát a vydávat již první týden v září, ale aktuální jsem svým způsobem vlastně i dnes. K učitelství mám blízko a neodpustím si tedy trochu zjednodušující, zbytečný a patetický dodatek. Již v pondělí 27. listopadu se pravděpodobně neotevřou dveře většiny škol a učitelé budou stávkovat. Stačí jeden rychlý a sebevražedný pohled do diskuzní stoky pod články na iDNES nebo Novinkách a rychle nabydete dojmu, že čeští pedagogové si zvýšení mezd nezaslouží, protože stojí za… No však víte.

Trvám na tom, že byť můžete mít tu úplně nejhorší zkušenost se specifickým českým vzdělávacím systémem, stejně jste během života natrefili alespoň na jednoho výjimečného učitele/učitelku. Člověka, který nechodil do třídy jenom pro to, aby si odkroutil svoje a přežil hlučná zvířata v lavicích. Kantora, který bral učitelství jako poslání. Vyučujícího, jenž během hodiny nemusel zvyšovat hlas, protože jste mlčky hltali každé jeho slovo.

Postavu, na kterou si i dnes rádi zavzpomínáte a doufáte, že to ještě pořád nevzdal a neodešel zlomený do předčasného důchodu. Doufejme, že takových Thackerayů a Thackerayových, kráčejících ve stopách Komenského, bude v našich luzích a hájích co nejvíce. Navzdory pořád příliš nízkým mzdám a všem klackům, které jim hází pod nohy úřední šiml, někteří ředitelé a privilegovaní rodiče, jejichž Pepíček dostal zoufale nespravedlivou pětku z matiky.