„Kde je teď jezdec a kůň…“ 

Nebo v případě Války Rohirů, nového anime ze světa Středozemě, jezdkyně. Příběh totiž sleduje Héru, Tolkienem zmíněnou, leč nepojmenovanou dceru věhlasného krále Rohanu Helma Kladiva. Jak se film povedl, jak (ne)věrný je duchu Tolkienova psaní a kterak s tolkienovskými motivy pracuje? Naše včerejší dojmy, které se poměrně rozcházely, najdete zde.

Dočtete-li Návrat krále, seznáte, že po skončení příběhu následuje přibližně sto stran Dodatků, v nichž Tolkien shrnuje dějiny jednotlivých národů, vysvětluje písmo i kalendáře a uvádí, co se stalo se členy Společenstva Prstenu ve Čtvrtém věku. A jeden takový historický příběh adaptuje i Philippa Boyens, která spolu s Fran Walsh a Peterem Jacksonem stojí za adaptovaným scénářem jak Pána prstenů, tak Hobita. Philippa k Rohirům nepsala přímo scénář, ale ze všech možností, které Dodatky nabízejí, zvolila právě příběh Helma, a stojí také za celkovou koncepcí této adaptace.

Téma o Válce Rohirů i dějinách Rohanu

Vybrala silný, uzavřený příběh války, která Rohan zachvátila v době panování Helma Kladiva, krále hrdého, vznětlivého, ale o to statečnějšího. Tato válka začíná 183 let před Bilbovou výpravou s trpaslíky, nikoliv, jak se nám oficiální materiály Warnerů snaží podsouvat, 183 let před událostmi Pána prstenů. 

Film velmi šikovně sám datuje události slovy „přibližně dvě století před Bilovým nálezem Prstenu“, protože Jacksonova trilogie vynechává dlouhou sedmnáctiletou knižní mezeru, v níž Frodo Prsten přechovával v Kraji. Ve filmovém univerzu tedy mezi Hobitem a výpravou s Prstenem uplyne šedesát let, nikoliv sedmdesát sedm jako v knihách. A protože je Philippa mazaná a Tolkiena znalá, záměrně to v novém filmu nechává rozostřené. Každopádně se pohybujeme zhruba čtvrt tisíciletí před událostmi Války o Prsten. (Za tenhle odstavec mě bude chtít Cival zabít.)

Události, které válce předchází, jsem v nedávném tematickém článku shrnoval takto:

Helm Kladivo získal přízvisko díky své mimořádné síle, jeho pěst dokázala drtit lebky a zabíjet nepřátele jedním úderem. Helm, „drsný muž a velký silák“, panoval Rohanu coby jeho devátý král osmnáct let, závěr jeho vlády byl však zmítán válkou. Nestrpěl totiž urážku jednoho z lordů a vazalů Rohanu Frecy, jenž stál v čele Vrchovců ze západní části země a který do Helmovy síně přišel žádat o ruku jeho dcery pro svého nejstaršího syna Wulfa. Byl odmrštěn. 

„Nějak jsi narostl, co jsem tě neviděl, ale hádám, že to bude ponejvíc sádlo,“ vysmál se mu král. „Staří králové mohou padnout na kolena,“ pohrozil Freca. „Král nepřipouští rvačky ve svém domě, ale venku jsou muži volnější,“ s těmito slovy vyvedl Helm Frecu z Edorasu až na přilehlá pole a samojedinou ranou pěstí ho skolil. Tak si vysloužil přízvisko Hammerhand (v českém překladu Kladivo se zcela vytrácí tento aspekt) Frecův syn Wulf a jeho příbuzní jsou prohlášeni za nepřátele koruny a válka na sebe nenechá dlouho čekat. 

V knize to vypadá, že si je Helm své schopnosti zabít jednou ranou vědom, zatímco ve filmu je výsledek souboje vykreslen jako tragická nehoda, která dodává příběhu zdání osudovosti, protože jako u mnoha slavných tragédií přichází pozdější bol z tvrdohlavosti a náhody spíše než úmyslu. Helmovi a jeho potomkům nezbude než se uchýlit do pevnosti, která i díky zoufalým, bezmála mýtickým činům krále později ponese název Helmův žleb. 

Příběh Války Rohirů se může zdát nápadně podobný vzorci z rohanské části Dvou věží. Máme tu opět evakuaci Edorasu a opět bitvu o Hlásku. Ale vyčítat toto filmu se mi zdá nešťastné. Následuje totiž Tolkienův text v hrubých obrysech poměrně věrně. A Tolkien měl smysl pro historii. Je pochopitelné, že se v případě útoku stáhne obyvatelstvo hlavního města do největší pevnosti říše, určitá cykličnost je pro dějiny typická. Není důvod, aby se postavy zachovaly nelogicky jen proto, že se o čtvrt tisíciletí později jiný rohanský král zachová stejně. V historicky obdobných situacích reaguje lid často podobně. 

Navíc je ona podobnost spíše zdánlivá: zatímco Théoden okamžitě zvolí možnost stáhnout do pevnosti, pravděpodobně i na základě Helmova příběhu (v opakování vzorců tedy vidím spíš přednost a věrnost filmu historické mentalitě, ne nevýhodu), Helm se zprvu rozhodne pro střet s nepřáteli v otevřené krajině. Odlišná je i strategie bitvy, skuruti berou Žleb ztečí, zatímco Wulf nařídí trpělivé obléhání. 

To probíhá během takzvané dlouhé zimy, během níž v Rohanu mrzlo a sněžilo pět měsíců, což vedlo mezi obléhanými ke smrti vyhladověním i mrazem. Někomu se tato pasáž může zdát zdlouhavá, ale podle mě je v pořádku, že během ní zakusíme plynutí času. Atmosféra protahujících zdí, skomírajícího ohně a zatažené oblohy se do filmu promítá tak silně, že chvílemi působí jako gotický horor, což jen zdůrazní motiv bílých šatů a nevěsty smrti. Temnými chodbami Hlásky zní starodávné legendy i ty nové o přízraku krále, který mezi okupanty rozsévá smrt holýma rukama. Pevnost se proměňuje ve strašidelný hrad.    

Slavné Helmovy výpravy během obležení jsou pak pojaty velmi epicky, provází je pocit děsu i patřičná velkolepost. Film zde v tolkienovském duchu využívá motiv strachu, který zahání ty, pro něž je strach obvykle hlavním nástrojem. Válka Rohirů se vůbec chlubí vynikající středověkou fantasy atmosférou, skutečně působí jako stará pověst, kterou si v Rohanu vypravují u ohně i po několika stech letech za chladných zimních večerů. 

Philippa Boyens v jednom rozhovoru uvedla, že Helm bude ve filmu vykreslen jako milující otec. A byť jde o osobnostní rys, který v Tolkienově příběhu není zmíněn explicitně, Helmovy výpady poté, co ho stihne osobní tragédie, dávají tušit, jak hluboce mu na jeho dětech záleží. 

O jednom z potomků se ovšem v knize příliš nemluví. Jde o dceru, kterou příběh zmíňuje jen letmo jako osobu, kvůli jejíž ruce se celý svatební konflikt rozhoří. V adaptaci přeroste do figury hlavní a stěžejní. Pojmenovaná je Héra, aby po tolkienovsku ladila se jmény svých bratrů, Halethem a Hámou. 

Je to hrdinka nezkrotná, rychlá jezdkyně a odvážná Štítonoška, která nemá příliš mnoho defektů (což odpovídá nepříjemnému trendu, jak se dnes v Hollywoodu často pojímají ženské postavy), ale v žádném případě se nejedná o Rey. Héra je sveřepá, sympatická a nezávislá. A rozhodně to není hlavní hrdinka na sílu: skutečnost, že má osobní vztah s téměř každou postavou příběhu, dělá z Héry ideální protagonistku. Jak by mohl divák necítit náklonnost k někomu, jehož kratochvílí je krmení Manwëho orlů. Orli tu pak slouží nikoliv jako nosiči lidí, ale naděje. Zvěstují eukatastrofu, Tolkienův koncept náhlé změny k lepšímu. 

Dává smysl, že by ji rohanští kronikáři jako dívku opomněli zmínit. Vlastně je mi tento postup – zalidnění Středozemě kompletně novými postavami – sympatičtější než kompletní sabotáž těch, které Tolkien stvořil (tímto se mračím na Prsteny moci).

Na rozdíl od showrunnerů seriálu od Amazonu rozumí Philippa motivaci postav, umí je psychologizovat a zakotvit v realitě. Velký rozdíl vidím též v jazyku – v Prstenech moci se to jen hemží moderní mluvou, postavy říkají „ok“ a podobně, což vyznívá anachronicky. Rohirové si daleko zdařileji udržují jazykovou autentičnost. Občas slyšíme obrat, který se podobá něčemu, co zaznělo v Pánu prstenů, ale nikdy to není tak na sílu jako v Prstenech, kde se občas citují celé pasáže mimo kontext (nechtějte, abych začal o Gandalfovi a Tomu Bombadilovi ve druhé řadě). 

I v Hobitovi, jakkoliv je to trilogie nafouklá a plná zbytečných odboček, je patrné, že Peter, Philippa a Fran mají smysl pro rozkreslení motivací – vztahy mezi Temným hvozdem a trpaslíky, politické machinace v Jezerním městě a Bardovo dědictví, nebo hrozba využití Smauga Sauronem jsou rozpracovány velmi dobře. Hobití filmy, zejména první, jenž zdůrazňuje touhu po domově, mají navzdory nezřízenosti silné dramatické jádro. 

Schopnost rozvést politickou situaci uplatňuje Philippa Boyens i ve Válce Rohirů. Freca svou ambici dostat syna blíže trůnu prezentuje jako pod obavou z toho, že se rohanská princezna provdá v Gondoru, Wulfa stíhá nejen vztek z odmítnutí a smrti otce, ale i neopětovaná dětská náklonnost (a značné psychologické prokreslení se uplatňuje při reakci na druhou nabídku k sňatku). Je zdůrazněn Helmův vztah k jeho dětem, jak už jsem poznamenal. Snímek též dává větší prostor vedlejším postavám, jako je Fréaláf. 

Fascinovalo mě sledovat, jaké adaptační strategie tvůrci používají, aby přenesly krátký, leč výrazný příběh na plátno, a jaká dramatizační rozhodnutí dělají. Také vítám upřímný, vážný tón, který tvůrci zbytečně nenarušují sebeironickými poznámkami, tedy modem, jímž Marvel zamořil moderní fantastiku.  

Film je to nesmírně tematicky kohezní: objevuje se symbolismus štítu a otázka, zda vůbec ještě zástava štítonošek patří do zlaté královské síně Meduseldu, role loutny, která může sloužit na otop i k vyprávění příběhů, přilby, která znamená naději – motiv rozpoznatelné přílby je Tolkienovy mimochodem vlastní, vzpoměňme na dračí přílbu Túrina Turambara v Silmarillionu.

Poměrně dlouhá stopáž umožňuje Válce Rohirů hrát si s motivy a symboly a nabízí několik velmi silných momentů (zavírání brány Žlebu, hořící Edoras, Helmovy výpady za hradby, které jsou jaksepatří strašlivé). Dočkáme se i rohanského žalozpěvu, která mě coby odkaz na rozšířené Dvě věže potěšila. O něco méně šťastné mi připadá Helmovo předbitevní zvolání „smrt“, které jako kdyby nyní patřilo k válečné kultuře Rohirů, a nebylo známkou Théodenova odhodlání vstříc jisté záhubě. 

Jak vidno, Válka Rohirů těží z trilogie, ale spíše designem míst než lacinou nostalgií. Je překvapivě zdrženlivá v používání rohanských hudebních motivů Howarda Shorea, a Steve Gallagher, který k filmu složil soundtrack, přišel s jedním velmi výazným tématem. Jsme-li u zvuku, snímek se chlubí velmi povedeným sound designem, k němuž kino pasuje. Ve filmu zazní i hlas Christophera Lee. Nejde však naštěstí o AI, ale o jednu z nepoužitých nahrávek repliky, kterou natočil pro Hobita. Philippa Boyen se zmínila, že s Fran Walsh procházely staré nepoužité záznamy a vybíraly, co by bylo pro Rohiry použitelné. Když slyšeli, jak je sir Christopher mezi jetími oslovuje, dostavila se silná nostalgie. 

O trochu nostalgie se postarali i Dominic Monaghan s Billym Boydem, tedy Smíšek a Pipin, kteří se chopili drobných dabingových rolí dvou skřetů. Vrátila se též Éowyn Mirandy Otto, jejíž hlas zazní coby vypravěč příběhu. Jediným poměrně rušivým momentem je tak zmínka o Gandalfovi, která připomene podobně nemístnou konverzaci mezi Legolasem a Thranduilem, jenž syna na konci Bitvy pěti armád posílá najít Aragorna. 

Můj skepticismu stran anime se naplnil jen částečně. Animace je skutečně místy trhaná, ale na pojetí jsem si zvykl po několika minutách a prostředí jsou vyvedena v dostatečném detailu. Stále si ale stojím za tím, že film to měl být když ne hraný, tak animovaný v klasičtějším duchu. Vidět v pohybu kresby Alana Lee nebo Johna Howea by jistě zapůsobilo ještě atmosferičtěji. 

Film natočil Kenji Kamiyama, režisér seriálových anime Blade Runner: Black Lotus a Ghost in the Shell. Jako výkonný producent je pak uveden Peter Jackson, který možná své vztahy s Warnery uhladil, jelikož bude dohlížet i na Serkisův Hon na Gluma. Návrat Philippy i Petera je na materiálu patrný, opět se dostavuje tolkienovský patos i zármutek, které tak žalostně absentují u Prstenů moci.

Přehrajte si trailer Válka Rohirů je důstojná adaptace, která sice ztrácí něco na osudovosti tím, že krátkou historii rozvádí do dvou hodin, ale přichází s protagonistkou, jíž si rychle oblíbíte, Helmův hřmot zpřítomňuje díky vždy excelentnímu Brianu Coxovi, na rozdíl od trailerů se ovládá, pokud jde o brnkání na nostalgii, a tónově je Tolkienovi bližší, než jakákoliv novější adaptace počínaje Bilbovým odchodem ze Dna pytle v prvním Hobitovi. 

Kruhová kompozice pak jen zdůrazňuje atmosféru tradovaného příběhu, který si lid Rohanu vypráví jako memento možné zkázy království, oslavu hrdinnosti svého tvrdohlavého krále i jako vyprávěnku, s níž lze postrašit dítka u ohně.