Máme to za sebou a ani to nebolelo. Málokterý film děsil redakci MovieZone tak moc jako Pamětnice. V době, kdy multiplexy plní mladí diváci chroupající popcorn, vypadal příběh o srazu spolužáků po šedesáti letech jako špatný vtip. Když navíc člověk v oficiálních materiálech objevil, že průměrný věk herců byl více než osmdesát let, musel logicky zvítězit cynický humor nad profesionálním nadhledem. Naštěstí to celé nedopadlo tak strašně, jak naznačovala upoutávka. Vítězství to ale také není. Ani zdaleka.

Pamětnice je totiž amatéřina prakticky po všech stránkách, ale aby recenze nebyla negativní hned od začátku, začněme klady. Tomáš Magnusek, nezkušený producent, scénárista i herec, to myslel dobře, což je od začátku do konce jasně patrné. I když by ve filmu mohlo být NAPROSTO VŠECHNO mnohem lepší, při jeho sledování nikdy nedostanete pocit, že se tu chtěl někdo jen přiživit na slávě českých hereckých legend, které jsou rády za to, že si na ně někdo ještě vzpomněl a natočil s nimi – a proč to neříct – i pro ně film. Dokážu si představit, že tvůrci pracovali s pocitem, že dělají něco, co má smysl a na co budou moci být hrdí. Bohužel k tomu, aby to fungovalo, by bylo potřeba obklopit se zcela jiným filmařským týmem.

Pamětnice totiž od první do poslední minuty působí jako něco, co si z neznámého důvodu natočil člověk, jenž o filmu evidentně nic neví. Magnuskův příběh se snaží kombinovat dialogový humor, bodré postavičky a hořké životní pravdy se zcela seriózním příběhem o šedesát let staré křivdě, těžkém rodinném soužití a kruté minulosti. Bohužel se však scenáristova nezkušenost projevila tak, že by ji nezakryl snad ani Steven Spielberg. To, co se ve filmu děje, je jednoduše binec a Pamětnice permanentně sedí na dvou židlích, z nichž jedna je ta vesele lidová a druhá smutně společensky kritická. Podobné filmy u nás umí točit třeba Jan Svěrák a psát jeho otec Zdeněk, naneštěstí Magnuskovi k těmhle dvěma chybí ještě hodně velký kus. Při sledování jeho debutu bude mít nejspíš většina diváků pocit, že se tady někdo opravdu hodně snažil odvést dobrou práci, ale chtělo by to, aby mu za zády stála osoba, která by ho dokázala nasměrovat do míst, kde se mizerné filmy mění ve kvalitní.

A Vlado Štancel tou osobou prostě není. Jako režisér většinou jen postaví kameru a dál se nezapojuje. Vizuálně je tak Pamětnice esencí naprosté nezajímavosti a neinvenčnosti. To by se snad dalo odpustit a svalit na fakt, že „je to přece film o těch starých hereckých legendách,“ ale režisér si nedokázal pořádně pohlídat ani střih, takže v mnoha scénách budete mít oprávněně pocit, že tuhle část dialogu už jste před několika vteřinami slyšeli. Jednotlivé záběry na sebe často nenavazují a je vidět, že se točilo v hodně polních podmínkách a za málo peněz. I tak by však měl být režisér schopný pohlídat si základní věci, což se v tomhle případě moc nepodařilo. Mizerný zvuk, díky němuž není v některých scénách hrdinům pořádně rozumět, už je tím nejmenším problémem.

Na Pamětnici ale nejspíš nikdo nepůjde kvůli Magnuskovi a Štancelovi. Lákadlem – jestli se tedy o něčem takovém v případě tohoto filmu dá mluvit – by měli být herci. A tady nastává další problém. Tvůrci chtěli dát každému zasloužilému umělci pár vteřin slávy a výsledek je takový, že se po filmu pohybuje nějaká dvacítka hrdinů důchodového věku a o většině z nich víme, že mají doma otravnou ženu, snaží se neumlátit přehnaně aktivní návštěvnice kostela, finančně je vysávají vlastní děti, případně že jejich vnuk má možná až příliš pravičácké tendence nebo že potomek podědil politické ambice. O tom, že by byly charaktery spolužáků-veteránů nějak propracované, se mluvit nedá ani v nejmenším, stejně tak o hereckých výkonech. Většina herců se zkrátka objeví na pár vteřin, řekne dvě věty, a pak zmizí. Světlou výjimkou je dvojice Jan Skopeček a Lubomír Lipský, respektive Josef Somr a Lubomír Kostelka. Ti první dva hláškují stejně jako svého času Jack Lemmon a Walther Matthau v Dej si pohov, kámoši, druzí si zase evidentně padli do noty a jejich zcela odlišné charaktery by si jistě zasloužily více prostoru. Ten tu bohužel zabírá nehrající Magnusek a chvílemi dost otravná hlavní hrdinka Libuše Švormové.

Pamětnice není dobrý film. Ale není to ani něco, čemu by se člověk musel vysmívat. Tvůrci si zkrátka jen vzali větší sousto, než na které měli. Dokážu si představit, že sraz spolužáků po šedesáti letech by mohl dobře natočit třeba Vladimír Michálek nebo Jan Svěrák, ale Tomáš Magnusek a Vlado Štancel si zkrátka nedokázali pohlídat svůj produkt, jenž se jim nakonec rozsypal pod rukama. Ti dva to určitě mysleli dobře, za to se ale body navíc nedávají.

Mimochodem závěrečné odhalení je scénáristicky opravdu hodně odfláknuté.