S empatií je to složité. Upřednostňuje hezké a roztomilé, a to někdy na úkor zasloužilejší hodnoty. Soucítíme snadněji se savci než s měkkýši, spíše s dětmi než s dospělými, a s lidmi trpícími úhledně spíše než křečovitě. A právě na meze našeho soucítění cílí norská režisérka Emilie Blichfeldt v hororu Ošklivá sestra, nesmírně zdařilém feministickém převyprávění Popelky. 

Pro Emilii se jedná o celovečerní debut, rozpracovaný z vlastní studentské práce. Pod vlivem Cronenberga, polozapomenutého, nicméně vynikajícího polského režiséra Waleriana Borowczyka, tvůrce eroticky laděných pohádek a historických snímků, a české klasiky Tři oříšky pro Popelku se rozhodla vytvořit dílo čerpající z těchto roztodivných prvků. A uspěla debutem, který je kompaktní, sebevědomý i aktuální. 

Ošklivá sestra, pohled na Popelku očima škaredé nevlastní sestry, začíná fatálním nedorozuměním. Zchudlý šlechtic žijící se svou dcerou Agnes se domnívá, že se žení s vdovou sice nižšího postavení, ale zato zámožnou, a spojí tak prestiž rodového jména s bohatstvím měšťanstva. Vdova Rebekka si je naopak jistá, že její nastávající oplývá obojím, a co se mu nedostává na mládí, vynahradí pokladnicí. Šokovaní jsou oba. 

Přehrajte si trailer Situace se ještě více zamotá, když novomanžel chviličku po svatbě zemře. Rebekka se nyní musí start o rozpadající se usedlost, své dvě dcery, z nichž starší, nepříliš pohledná Elvira, pomýšlí na vdavky a zároveň být macechou půvabné Agnes, Popelky. Rozhodne se tedy šetřit na zbytečnostech, jako je například pohřeb pro otce, který se tak v domě pozvolna rozkládá. 

Cesta k bohatství a vyššímu statusu je zjevná. Elvira musí učarovat princi, který pořádá bál (v úsměvné scéně, která připomíná minimalistické představování Jona Sněha stojícího před trůnem Daenerys, jsme svědky vyjmenování všech Agnesiných titulů, zatímco Elvira zůstává pouze Elvirou). Rebekka si nicméně velmi dobře uvědomuje, že její dcera nemá proti Agnes a dalším sličným dívkám království šanci, a tak jí naplánuje lifting. Elvira navštěvuje odborníka, jakýsi kompilát zubaře, chirurga a stylisty, v jehož ordinaci visí upozornění, že pro krásu se musí trpět. A transformace započne.

Za pomoci zařízení, které vyhlíží jako španělská bota na nos, se Elviře upraví profil, započne dietu i hodiny tance. Jenže všechna tato opatření uspíší nejen rozpad těla, ale i osobnosti. Obsese dokonalostí není v historii nic nového, ostatně co jiného byl korzet než rafinovaný prostředek na lomení žeber.

Přinejmenším od Platóna si evropské myšlení spojuje krásu s dobrem a ošklivost se zlem. Popelka je tedy tradičně nejen krásnější uvnitř, tedy charakternější a vlídnější než její hašteřivé sestry a ctižádostivá macecha, ale rovněž sličnější fyzicky. Princ si ji přece jen vyhlídne po jednom tanci na základě hezké tvářičky a podle tvarování nožky, ne kvůli její dobrotě, o níž nemá páru. Volí dívku chudou, ale ne ošklivou, na základě zevnějšku, nikoliv povahy. 

S tímto konceptem Emilie Blichfeldt pracuje nanejvýš svědomitě. To, co by se mohlo zprvu jevit jako jednoduché prohození rolí, se postupem stopáže komplikuje. Popelka Agnas je krásná, ale také arogantní, hrdá na svůj původ, přestože nyní patří ke zchudlé šlechtě, a sexuálně žádostivá, což zůstává v pohádkách u kladných ženských postav tabu. 

Elvira představuje paradox a diváckou výzvu. Zákony vyprávění nám ukládají, abychom soucítili s protagonist(k)ou, zatímco zákony empatie nás nutí obvykle soucítit s postavou krásnější, nebo alespoň nikoliv odpudivou. Tu obvykle nanejvýš litujeme, případně se jí straníme. Divákova ochota Elviru, která má několik skutečně nehezkých povahových rysů, litovat, nebo s ní soucítit bude záviset od ochotě nahlédnout za povrch a všímat si represivní struktury, která ženám předepisuje krásu jako povinnost. Režisérka nicméně role jednoduše neobrací, Elvira i Agnes jsou vícerozměrné postavy s vadami charakteru, které si zasluhují lepší osud. 

Emilie Blichfeldt mimořádně silně pracuje s pohádkovou ikonografií, gore snoubí s měkkým světlem připomínajícím snímky již zmíněného Waleriana Borowczyka. V Ošklivé sestře se vyskytuje několik momentů, kde Emilie typicky pohádkové obrazy vyplňuje hrůzou. Tak zjišťujeme, že kulatý předmět připomínající perlu je ve skutečnosti vajíčkem tasemnice, jež má Elviře pomoci s hubnutím. Druhý podobný převrácený pohádkový motiv se odehrává ve chvíli, kdy šaty nešijí roztomilá zvířátka, ale larvy hodující na otcově tlejícím těle. Snímek velice dekadentně nachází krásu v rozkladu a hnilobě. 

Emilie Blichfeldt se spíše než klasickou francouzskou verzí Popelky inspirovala tou od bratří Grimmů, což je patrné zejména v řešení zápletky se střevíčkem, kterým vrcholí Elviřino fanatické sebeničení. A rozumí temné grotesknosti romantické pohádky, když erbenovsky vede až k tomu, že je sestřička bez palečků a palečky bez nohy. 

Emilie Blichfeldt se řadí po bok Julie Ducournau (Titan) a Coralie Fargeat (Substance), dalších režisérek, které nacházejí prostor pro feministicky podvratné příběhy podžánru v body hororu. A její zařazení k těmto dvěma autorkám není pro její slavnější kolegyně urážkou. 

Plná barokních světelných kompozic, dekadentního ladění a inteligentní, nikoliv samoúčelné aplikace feministické optiky na jednu z nejslavnějších pohádek, vypráví Ošklivá sestra navzdory zasazení do 19. století báchorku veskrze moderní, tu o nekonečné honbě za nedosažitelným ideálem krásy, která vede k rozkladu osobnosti, a to vnitřní i vnější. A dělá tak s vervou Substance. 

Při sledování Ošklivé sestry se vám možná párkrát obrátí žaludek, ale snímek žádnou zkrášlovací kúru podstupovat nepotřebuje.