Fanouškům Pozůstalých a Watchmenů (dovzdělávejte se) není nutné herečku Reginu King příliš dlouze představovat. Ostatním by pak mělo stačit, že má Oscara za vedlejší roli v Kdyby ulice Beale mohla mluvit, a co se týče hraní, nemá už nikomu moc co dokazovat. A jak už to tak v těchto případech chodí, rozhodla se, že si tentokrát stoupne za kameru. No o zřejmě to vůbec nebyl špatný nápad, protože hned její debut One Night in Miami pro Amazon, vycházející ze stejnojmenné divadelní hry, dopadl dle reakcí zahraničních kritiků více než skvěle (RT hlásí 98 % pozitivních recenzí s průměrným skóre 8,2 z 10), takže by z toho mohly být i nějaké ty oscarové nominace. Tolik k úvodu, a teď o čem vlastně snímek vypráví.

Jedna noc v Miami se odehrává v 60. letech, konkrétně v roce 1964, cca rok od vraždy Kennedyho, v noc, kdy Muhammad Ali (tehdy ještě jako Cassius Clay) získal svůj první titul světového šampiona, Jim Brown už pomalu ale jistě zvažoval odchod z NFL a přesun do Hollywoodu (kde jako první natočil Tucet špinavců), zpěvák Sam Cooke ještě nenahrál svůj hit A Change Is Gonna Come a kazatel a bojovník za občanská práva Malcolm X už začínal tušit, že se mu brzo přihodí něco ošklivého. V té době byl rasismus, zejména v jižních státech USA, stále ještě všudypřítomný a co se práv týče, nebyli na tom černoši zrovna nejlíp. A za téhle atmosféry se pak ve filmu schází tyto čtyři ikony – legendy ve svém oboru – coby přátelé v jednom motelovém komplexu, aby oslavili Cassiovo vítězství.

Místo obří party ale přichází komorní mnohovrstevnatá konverzace o tom, jakou má vlastně každý z nich v tomhle hnutí za občanská práva roli, a do jaké míry naplňuje svůj potenciál. Snímek se tak až na pár výjimek v úvodu ani tolik nesoustředí na vykreslování doby, ale mnohem víc jde po postavách všech čtyř hrdinů, zkoumá jejich myšlení, přesvědčení i různé motivace. A byť by se na první pohled mohlo zdát, že všichni chtějí to samé, divák velice rychle zjistí, že to v tomhle případě ani zdaleka není tak jednoduché.

Podobné konverzačky vždycky stojí především na hercích, a tady si King zaslouží první velkou pochvalu, protože všichni čtyři herci tady odvádí naprosto neskutečné výkony. Ať už je to Eli Goree coby Ali se všemi jeho tradičními pohyby nebo výrazy, nebo Aldis Hodge jako tichý, přemýšlivý, ale když chce tak pořád dost děsivý Brown, či Leslie Odom Jr. jako věčně usměvavý Cooke (Aaron Burr z Hamiltona si zazpíval i zde), nebo konečně Kingsley Ben-Adir v roli skálopevně přesvědčeného Malcolma X, který tady všechny burcuje a je de facto tím hlavním hybatelem v ději. Každý z nich dostává svůj prostor excelovat, každý z nich to dělá jiným způsobem, a i když mezi nimi dojde několikrát k ostřejším výměnám, přesto tvoří po celou dobu natolik sympatickou partu, že bych si s nimi dokázal představit klidně tucet dalších filmů. To se pochopitelně nestane, ale aspoň to podtrhuje, jak charismatické výkony tady každý z nich podává, i když snímku chvíli trvá, než se v tomhle směru rozjede.

Samotné konverzace pak oscilují mezi těmi odlehčenějšími, jako například čeho všeho se musí člověk vzdát, když se chce stát muslimem, až po ty vyhrocenější, kdy Malcolm vyčítá Cookeovi, že má jedinečnou příležitost promlouvat skrze svoji hudbu k milionům lidí, ale místo toho se bratříčkuje s bělochy. Nicméně scénář s tímhle rázným přístupem od Malcolma pracuje velice dobře, protože okamžitě ukazuje, že nic není tak černobílé, jak to ze začátku podává. Film v tomhle lehce připomíná nedávný Chicagský tribunál, kde taky byla kupa postav s rozlišnými názory, ale jedním společným cílem. Tady se navíc vždycky ukáže, že i za tou nejtvrdší kritikou se skrývají dobré úmysly, které jen nejsou vždy předkládané tím nejlepším způsobem. Pochválit se pak sluší i fakt, jakým způsobem scénář pracuje v tomhle fiktivním příběhu s historickými událostmi, a jak chytře je do příběhu zapojuje. Ačkoliv se totiž tato čtveřice pravděpodobně nikdy v podobné sestavě a s podobnou agendou v reálu nesešla, scénář si dává záležet na tom, aby bylo jejich setkání co nejvíc autentické.

Na snímku je pak sympatická i umírněná stopáž, film má jen necelé dvě hodinky, za tu dobu ale strašně rychle uteče, protože všechny zásadní debaty prokládá buď flashbacky, nebo scénami, kdy se čtveřice na krátký čas rozdělí a konverzace se tak zase rychle stočí jiným směrem. Pochvala pak musí putovat i za hudbou Terence Blancharda (BlacKkKlansman), který zde mixuje dobové skladby s lehkým piánkem, přičemž to čas od času proloží svou písní ještě Leslie Odom Jr., kterému bych tu nominaci přál ze všech zúčastněných asi nejvíc.

Kolem a kolem je to zkrátka prvotřídně odvedená práce, která ve zdejších končinách může narazit na jediný problém. A to, že vás její téma prostě a jednoduše nebude zajímat, natož bavit. V takovém případě si klidně ze závěrečného hodnocení uberte bodík či dva. Jinak se ale jedná o řemeslně precizní konverzačku se skvělými herci i silným poselstvím, která si zaslouží všechnu pozornost, co se jí dostane.