Historickým filmům v Hollywoodu víceméně odzvonilo a pro antické eposy to platí dvojnásob. Svůj zlatý věk zažily zhruba šedesát let zpátky a byť se okolo přelomu milénia nadechovaly k určitému obrození, dnes platí, že jde o zatraceně rizikový podnik, na nějž se do kina v davech nechodí. Jenže jednomu z největších autorů současnosti to nevadí. Christopher Nolan si za kamerou vydobyl takovou pozici, že si může točit takřka cokoliv a studia mu na to peníze ochotně dají. Vždyť jeho posledním filmem je táhlé a poměrně náročné historické drama, které si i přes komplexitu děje došlo pro takřka miliardu dolarů. Kdo jiný by se tedy měl chopit jedné z nejslavnějších antických bájí a natočit Odysseu?

Výpravu do starověkých mýtů Nolan pojal po svém. Fanoušci Tróji očekávající mohutnost a majestátní měřítko tak hned zkraje musí zchladit své těšení, neboť svéhlavý autor vyprávění zhušťuje pouze do nejnutnějších prvků. Výtky mířící směrem ke komornosti výpravy, absenci olbřímích davů či mohutných kulis jsou opodstatněné, ovšem z hlediska příběhu a Nolanova cíle liché. Epika netkví jen v tom, jak velké davy běhají po place. Tady nejde o bitevní vřavy, ale o to, co s člověkem a jeho nitrem udělají. Prim tu hraje Odysseus.

Stejně jako kdysi režisér obnažil komiksový žánr a zrestauroval jej polidštěním Batmana, tak si tentokrát bere do ruky Homérovu báseň a vyjadřuje její podstatu optikou až intimního dramatu. Dělá to však velmi osvěžujícím způsobem, neb velmi zdatně operuje s narativem antických eposů. Nolanův rukopis opírající se o nelineární strukturu a hrátky s jednotlivými perspektivami hrdinů tu tedy vynikne o poznání silněji než například u Dunkirku, neboť stejně jako u Tenetu či Počátku i příběh Odyssey stojí na tom, kdo jej vypráví. Mýtus není historie a realita je taková, jakou ji formují ústa, jež jí popisují. Zejména zpočátku je tedy Odysseus spíše mytickou figurou, kterou společně s mladým Telemachem poznáváme skrze historky a vzpomínky. 

Otázky vyvstávaly i okolo fantaskních prvků. Režisér zatím k fantasy žánru nepřičichl a hojně se spekulovalo o tom, co s jeho zemitým přístupem udělá Kyklop, bohové či obří Laistrygóni. Nolan však zůstává v rovině mytického vyprávění, které je posíleno hned první větou odkazující na “domnělou magii”. Většinu času se mu dobře daří kombinovat kouzelný svět s realistickým přístupem, byť se to může zdát paradoxní. Občas to sice zavání sterilitou a příliš odměřenou sekvencí, jako například u Kyklopa, zatímco u Kirké autor divákovi narve do chřtánu takřka hororový přístup. Není třeba velkých kouzel, někdy stačí k trýznivé scéně jedna chajda a miska vývaru. 

Nolan zároveň pozoruhodně propojuje mysticismus a perspektivu vyprávění. Jakékoliv božské bytosti či mytická stvoření sledujeme pouze optikou hlavního hrdiny, přičemž tento subjektivní pohled je v rámci katarzního závěru zpochybněn a převrácen. Režisér si tak nechává otevřená zadní vrátka pro různé interpretace, jako je tomu u konce Počátku či Temný rytíř povstal. 

Ono komornější měřítko má však i své výhody, které znovu povedeně reflektují starořecké zkazky. Mnohé scény totiž evokují pocit, že sledujeme divadlo, na jehož prknech jsou antické komedie či tragédie jako doma. Přispívají tomu také mnohdy až teatrální výkony některých zúčastněných či střídmější mizanscéna, jež si vystačí s jednoduchým svícením a pár kulisami. Jako kdyby chtěl Nolan vzdát poctu antickým eposům ze všech hledisek. Jeho vize je tak pevná a po většinu stopáže neutuchající - vzdejme hold univerzálním příběhům starého Řecka.

Celkový dojem vždy posilují kontrasty. Nové se starým, moderna s klasikou. Klasickou báj Nolan jako první film v historii nasnímal kompletně na (obrovské a těžké!) IMAX kamery, což je úctyhodný výkon. Potřeba vidět snímek na co největším plátně je tedy naprosto evidentní. Přestože jde o revoluční přístup k filmařině, snímek se díky natáčení na analog pyšní nezaměnitelnou patinou, která evokuje Jásona a argonauty nebo původní Souboj titánů, což na obrovské obrazovce působí staře, realisticky. A skvěle.

I z tematického hlediska Nolan vzdává hold. Jeho Odysseus je postavou tragickou, rozervanou a vzpírající se. Většina významných řeckých tragédií staví do popředí hrdinu, jenž zápolí s bohy či předurčeným osudem, aby nakonec po marné snaze sisyfovsky pohořel. Nejinak je tomu u krále Ithaky, což Nolan hlavně ve finální části skvěle tematizuje. Zejména závěrečná katarze, Odysseovo vyznání a klasicky nolanovský vysvětlující flashback patří k těm nejsilnějším momentům filmu, které nejen staví hrdinné pověsti na hlavu, zároveň však glosují současné dění a dělají z Odyssey bytostně aktuální i varovné dílo. Jde však jen o závěr, Odysseus bohužel místy tápe a nikam se neposouvá, čímž se zdá, že některá jeho dobrodružství jsou pro příběh a jeho vývoj zcela zbytečná.

Slavný režisér má evidentně načteno a tisíciletá témata vhodně zakomponovává do své takřka tři dekády rozvíjející se tvorby. Vždyť už batmanovská trilogie nebo poslední Oppenheimer se ve velké míře zaobírali odpovědností jedince za své skutky, případně dekonstrukcí hrdinského mýtu. A je úžasné, že Nolan dovede kontextuálně propojit komiksovku s antickým eposem. 

I na Odyssee jsou však věci, které příliš úžasné nejsou. Oscarovému autorovi často bývá vytýkána sterilita a emoční chladnost na úkor řemeslné preciznosti, což i Odyssea bohužel potvrzuje. Zdráhám se, ale musím podotknout, že Nolan v některých scénách emoce zkrátka neumí vykřesat, byť by k tomu scénář přímo vybízel. Proto si musí lehce lacině dopomoci pejskem, případně precizně zkomponovanou hudbou islandského umělce Ludwiga Göranssona. Nejsem velkým fanouškem tohoto hudebníka, i v tomto díle mi hudba mnohdy nesedla, a to právě pro neschopnost mnou jakkoliv pohnout, ovšem finální propojení obrazu, hudby a Odysseovy tětivy konečně vyvolává obrovské mrazení.

Jde však o jeden z mála momentů, kdy divák skutečně pocítí silnější emoce. Odysseova dobrodružství a překážky, jimž musí čelit, jsou často odvyprávěny s chladným odstupem a hrdinu nikam neposouvají, což je u antického eposu velká škoda. Scény se Sirénami či Kirké jsou zrežírovány skvěle, trýznivě a často i děsivě, ale Laistrygóni či vyhlížená sekvence s Kyklopem naopak působí spíš na sílu a bohužel i nepotřebně, byť by v sobě měly nést důležitý dějový posun. Jiný neduh, jenž bývá Nolanovi připisován, je práce s ženskými hrdinkami. Penélope s tváří Anne Hathaway tu bohužel je trošku do počtu a Nolan s jejím obloukem nedovede pracovat uvěřitelně ani emotivně, přestože jde o klíčovou figuru. Paradoxně tak silněji vyznívá linka Heleny, která si pro sebe ve snímku uzme pouhých pár vět a pohledů, přesto se výkon Lupity Nyong'o zdá v mnohém přesvědčivější i uvěřitelnější.

Nolan svou Odysseu obsadil velmi zvučnými jmény a udělal dobře. Nejvýrazněji mezi nimi proplouvá Robert Pattinson, jehož vděčná role vybízí k teatrálním etudám, které všestrannému herci jdou. Výkřiky o nejsilnějších výkonech Damona či Hollanda byly ovšem lehce přehnané. Oba vysekli adekvátní přednesy, které však ničím nevybočují z jejich běžného standardu. Holland stále většinu času působí jako hledající se pubescent, což je ovšem role, kterou mu přiřkl scénář, a Matt Damon na mě vyjma bourneovské série nikdy nepůsobil jako silný protagonista. Pokud se ale řadíte k fandům těchto umělců, budete pravděpodobně spokojenější.

Lehce nekonzistentní dojem pak podtrhuje finální akt, který přináší nejsilnější katarzi, v níž se snoubí tematická i charakterová hloubka Odyssea. Následně však přichází podivně zrežírovaná akční sekvence i poměrně plochý a doslovný závěr. Celkový dojem tedy lze jen stěží shrnout do pár slov. Hned z několika hledisek Nolan natočil přelomové a velkolepé dílo, které v kině přinese památný zážitek. Režisér znovu dokazuje, že umí velká plátna využít způsobem, na který si dnes troufne jen málokdo. Antický epos přetavil v současnou autorskou výpověď, jež bude část publika fascinovat a část nechá chladnou. Označit Odysseu za dokonalý a nadčasový film však kvůli všem zmíněným neduhům nelze. Nezbývá tak než vás poslat před co největší plátno, abyste si názor udělali sami. Protože o velkou filmovou událost jde bez pochyby.