Kniha Scary Stories to Tell in the Dark údajně v zámoří vyvolala spoustu kontroverzí a některé knihovny ji vyřadily ze své nabídky. Na filmové verzi se producentsky a částečně i scenáristicky podílel Guillermo del Toro. No a tím zajímavé reálie kolem tohoto projektu končí. Kdyby del Toro nestál jen u jeho zrodu, ale dotáhl ho až do konce, nejspíš bychom dostali mnohem zajímavější film; avšak tenhle výsledek je poměrně žalostný a fandům žánru může nabídnout leda tak solidní řemeslo. Stačí vám to?

Rámcový příběh poskytuje především prostor k tomu, aby se na hrdiny mohly navázat jednotlivé příhody. V nich sledujeme partičku geekovských puberťáků z amerického maloměsta koncem 60. let, kteří hned v úvodu za zvuků známého hitu Season of the Witch dají najevo, že se budou pokoušet dost výrazně svést na současné retro vlně; vliv Stranger Things je prostě neoddiskutovatelný. No a tahle skupinka se dostane do strašidelného domu (zív), kde se dříve odehrála jistá tragédie (zív) a nakonec si nic netušící omladina odnese magickou knihu, která sama píše děsivé příběhy – včetně těch, jež se našim hrdinům teprve stanou (zív zív zív, chrrr).

Jednotlivé historky jsou sice banální, ale díky velmi omezenému časovému prostoru, na němž se odehrávají, vcelku odsýpají. Ústřední příběh ničím nepřekvapí a v žánru alespoň trochu znalý divák si jen odškrtává nezbytné propriety – a to včetně ústředních figur: intelektuál, vtipálek, ostrakizovaný Mexičan, final girl… Všechno už jsme ale viděli dříve a lépe podané. Což mrzí dvojnásob vzhledem ke jménu režiséra - Andre Øvredal už povedenými kusy jako Lovec trolů či Tajemství smrti slečny Neznámé dokázal, že se s tajemnými tématy dokáže popasovat; tady ho však americký produkční moloch zjevně nemile semlel. Alespoň peníze jsou na CGI potvorách vidět, přestože jejich design je místy až úsměvný - to asi aby se omladina v kině nebála přece jen moc...

Ve výsledku se tak lze na film dívat dvěma způsoby: jednak jako na nenáročnou horůrkovou oddychovku pro teens, která slušně vypadá a nestihne příliš nudit. Dospělejšího diváka však nemá moc čím pobavit, jelikož především vykrádá současné trendy a nic nového k nim nepřidává. Neustálé rýpání do Nixonova prezidentování včetně nalézání paralel se současnou politickou situací se velmi rychle ohraje, a když budete hodně chtít pod banální slupkou hledat něco víc, dostanete se možná někam k mezigeneračnímu traumatu, potřebě spravedlnosti a vytváření reality pomocí lží. Jakkoli je možné, že del Toro k projektu přistupoval i s těmito myšlenkami, jejich rozvinutí se někde po cestě ztratilo a zůstal zcela zaměnitelný a zapomenutelný horor bez jakýchkoli důvodů ke zhlédnutí.