Jsou to ale paradoxy. I naroubování naprosto čitelné a milionkrát viděné, slyšené i odzívané linie s důvěřivým synem a tápajícím otcem může trailer pozvednout. Z Noci v muzeu se díky klasické přesvědčovací metodě „jsem dobrý otec“ stává rodinná veselice se všemi potřebnými ingrediencemi. Sterilizovanými, ale vlastně docela příjemnými na letmý omak. Každopádně přichází příjemný upgrade původního plánu zavřít ječícího Stillera do muzea a nechat jej tam beze smyslu pobíhat mezi oživlými skeletony a užvaněným Owenem Wilsonem. Díky zapojení dětského elementu se připomíná naivní snění předškoláků o světech ze Zathury nebo z Jumanji, v nichž má blížící se domácí úkoly rozšlapat mírumílovný tyranosaurus nebo přítulná velryba. Ben Stiller se touhle reklamou na pohádku prokousává dlouhé sekundy beze slov, když předvádí různé možnosti svého mimického rejstříku. Tentokrát mi to kulení očí a ječení přijde ale doopravdy docela fajn. Nebudu se štítit kina, protože v něm myslím čeká malinko provinilá, ale oddychová a nakonec možná ne úplně trapná vymývačka mozku. Snad se moc nepletu.
